Fairy Tales – Pohádka o ženství s otevřeným koncem

Fairy Tales. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Clara Zanga

Dvojice Pocková a Bočková se v uplynulých letech pod hlavičkou POCKETART věnovaly různým společenským fenoménům, od tématu populismu přes problematiku velkých korporací až po úskalí konkurence v kulturním prostředí. V minulosti se již také dotkly tématu ženství, které pro ně zřejmě není vyčerpané. Tentokrát jej znovu prozkoumaly v mezinárodním týmu osmi mladých tanečnic, s nímž zatím zkoušely na různých rezidencích sedm týdnů. Během závěrečné diskuse ale dodávají, že samotnému zkoušení předcházelo dlouhé „teoretizování“, což se na podobě díla určitě pozitivně podepsalo. 

Ještě před začátkem inscenace zaujme čistá, bílá, efemérně působící scéna, kterou do půlkruhu uzavírají bílé záclony. Brzy se ukazuje, že právě scénografie je jednou z největších domén inscenace. Všechny výjevy jsou esteticky uspokojivé a veškeré objekty, které se na scéně objeví, spolu komunikují. Na scénu přichází nejprve Tereza Holubová, která v pohybu připomíná mořskou pannu. Postupně přichází zbylých sedm tanečnic, všechny v kostýmech v odstínech béžové či bílé, které působí hravě, civilně, přitažlivě i étericky zároveň, a příjemně dotvářejí celou scénu. 

Fairy Tales výrazně pracují se symbolikou. Tanečnice se nejprve jakoby bezstarostně a vesele pohybují po scéně, zatímco si samy prozpěvují lehké melodie. Na mysl mi přichází obraz raně novověkých venkovanek, které se scházejí ke společné práci – možná praní prádla – a broukáním si ji krátí. Možná je to představa až kýčovitá, ale v její prapodstatě vnímám sesterské spojenectví bez „včelích královen“. 

Takové sesterství se v současnosti snaží (znovu)objevit některé současné feministky, které se pokoušejí zbavit zažitých vzorců rivality a zvnitřněné mizogynie. Tato scéna v tomtéž okamžiku paradoxně přináší i archetyp ženy, která není v konfliktu se zažitými společenskými pořádky: je milá, usmívá se, věnuje se své práci a nedělá problémy. Taková žena se ve svém životě pravděpodobně nesetká se společenským odporem, ale ani se nevymaní z předem narýsovaných mantinelů své identity.

Jako další symbol se na scéně objevují vysoké, výrazné podpatky, které obouvá každá z osmi tanečnic. Proč nám kousek vyvýšeného klínku tolik evokuje ženství, a možná i vyzývavost? A proč se do nepohodlné obuvi hrnou už malé dívky, které se ve velké lodičce sotva udrží? S podpatky na nohou se kompletně proměňuje scéna, světlo červená, místy je tak nepříjemné, že z něj jsou mžitky před očima. Doprostřed scény se staví tanečnice s baseballovou pálkou, s níž práská do podlahy jako s bičem. Zakousne se do jablka, prastarého biblického symbolu, což spouští doslova hříšný tanec. Performerky na vysokých podpatcích chodí po čtyřech a hlavou dolů. Objevují svou živelnou a živočišnou stránku, a později se dokonce proměňují ve zvířata. Divadlem se ozývá mečení, štěkání nebo bučení tak autentické, až rozesměje některé diváky a divačky. 

Je pravda, že linka „objevení vnitřního zvířete“ se v inscenacích objevuje často, buď jako dílčí scéna, nebo jako téma celého díla. Také použití červeného světla je poměrně prvoplánové. Na druhou stranu zřejmě existuje důvod, proč se k němu tvůrci opakovaně vracejí, a ve Fairy Tales tato živelná část funguje velmi dobře. 

O to větší zklamání přichází později, když inscenace tak trochu ztrácí dech. Struktura jako by se vytrácela a tempo díla nelogicky zpomalovalo. Symbolů, na nichž inscenace do značné míry stojí, navíc začíná být přehršel, splývají jeden do druhého, a tak po závěrečném aplausu vlastně nezůstává tak silný dojem, jako by mohl. Jistá kondenzace a zvýraznění nejdůležitějších linek by mohlo prospět. Tým však čeká ještě patnáct dní zkoušení a je logické, že začátek inscenace je nazkoušený lépe než zbylé části.

Několik výrazných obrazů přesto vyvstává i ve druhé polovině. Některé tanečnice třeba proplouvají po podlaze se zrcadly, zatímco jiné v nich zkoumají svůj odraz. Zrcadlo může být způsobem, jak blíže nahlédnout identitu, může ale být i přízemnější a vzpomenout, jak výrazným tlakům na vzhled ženy čelí. Do hry se dostávají také přikrývky. Jedna z performerek si jich na sebe několik navlékne a pyšně se v nich prochází. Jiná tanečnice jí je ale sebere, a dříve sebevědomá žena zůstává stát plačící jako malé dítě. Napadá mě, že se jedná o tolik omílanou ženskou nevraživost, k níž jsou ženy často hnány utiskujícím patriarchálním uspořádáním, které jim implikuje, že si jsou primárně sokyněmi. 

Na konci se všech osm tanečnic točí v kole a různě se proplétají. Tato variace má potenciál být působivým vyvrcholením díla, pokud by byla lépe sehraná. Prozatím je v této části viditelné i citelné váhání. Jedná se však o logickou pointu díla, která může znovu odkazovat k modernímu chápání pojmu sesterství, ale i k archetypálním představám o ženě.

Fairy Tales ještě poslední dva týdny zkoušení jistě prospějí, ale jedná se bezpochyby o velmi nadějné dílo, které tuto sezonu obohatí TANEC PRAHA. Zvlášť pozitivně hodnotím, že Pocková a Bočková nepřinášejí žádnou zploštělou nebo banální představu ženství, nýbrž mnohovrstevnatou práci plnou myšlenek, dojmů a pocitů, které jsou zároveň natolik abstraktní, že se otevírají možnostem široké interpretace. Ze všeho nejvíc ukazují, že žádná rigidní definice feminity neexistuje. A že hledání toho svého ženství může být hravé a pohádkové. 

Psáno z předpremiéry 7. listopadu 2023 v divadle PONEC. 

Fairy Tales
Koncept, choreografie a režie: Sabina Bočková a Johana Pocková
Tvorba a interpretace: Aneta Bočková, Jitka Čechová, Michaela Dzurovčínová, Eva Mora González, Karolina Graca, Tereza Holubová, Tereza Krejčová, Monika Szpunar
Dramaturgie: Viktor Černický
Choreografický kouč: Peter Šavel
Hudba: Lukáš Palán, Sára Vondrášková (Never Sol) 
Světelný design: Eliška Kociánová 
Scénografie a kostýmy: Vendula Tomšů
Technická podpora: Jan Tomšů
Produkce: David Ostružár
Grafický design: Pavel Holomek