Fairy Tales – Hledání autenticity pod nánosem rolí

Fairy Tales. Foto: Adéla Vosičková.

Autor Daniela Machová

Právě Pocková se Sabinou Bočkovou pod hlavičkou Pocketartu se širším týmem (choreografický koučing Peter Šavel, dramaturgie Viktor Černický) připravily opus Fairy Tales pro osm mladých tanečnic, jehož česká premiéra se odehrála v Ponci v rámci festivalu Tanec Praha. Inspirací tvůrcům byly, jak název představení naznačuje, pohádky a zobrazení ženských hrdinek v nich. Předsudky a očekávání, která formují křehkou dětskou duši a způsobují tápání v hledání vlastní autenticity pod nánosem společenských rolí. V představení se tak logicky objevovaly ženské střevíce (exponované boty na obří platformě s velmi vysokým podpatkem), šaty, rukavičky, zrcadla a jablko (hříchu). Z hrdinek jsem zahlédla malou mořskou vílu, loutku Coppélii či prototyp zlé macechy/královny. Vzpomínku na čtení pohádek před spaním asociovaly i peřiny, které možná lehce návodně uvozovaly scénu noční můry s proměnou interpretek v různé kreaturky, ale skvěle plnily na konci obrazu svůj účel bezpečného úkrytu do vlastního nitra před očekáváními okolí.

Nevinnost dětské duše evokovala po většinu kusu minimalisticky holá, bílá scéna (s bílým baletizolem a lehounkými průsvitnými závěsy v několika vrstvách po bocích a na zadní straně jeviště. Celá se kontrastně zbarvila do syté červené, když se Eva Mora Gonzáles zakousla se sebevědomým až vyzývavým výrazem do rudého jablka. To jako mávnutím kouzelného proutku (v tomto případě opakovaným bušením kovové baseballové pálky do země) vyvolala proměnu nesmělých dívek v živočišné ženštiny. Pro jejich pohybový slovník byly rázem charakteristické nahodilé výkopy nohou v podpatcích s tělem v předklonu s rukama opřenými o zem či přízemní dupy synchronizované s údery pálkou. Ženy se transformovaly v různá stvoření živočišné říše. Své běsnění dokonaly vyluzováním různých zvířecích zvuků (bučení, mečení, mňoukání, vrkání) a doprovodnými gesty a pohyby.

Po většinu opusu dostávaly tanečnice příležitost pohrávat si s různými představami ženskosti nezávisle na sobě. V jeden moment tak divák mohl pozorovat na scéně více rozehraných mikropříběhů, mezi nimiž pozorností těkal. Přehnaně očima mrkající a pusu špulící koketu Jitku Čechovou, hystericky až strašidelně se smějící Moniku Szpunar, loutkovitě se pohybující Evu Moru Gonzáles, rozpačitě pobíhající Terezu Krejčovou. Záměrem tvůrčího týmu bylo pravděpodobně takto poukázat na pestrost palety ženských rolí. 

Přiznám se, že mi v některých chvílích chyběl větší emocionální apel v podobě synchronního znázornění jedné vybrané polohy ženskosti. O to intenzivněji však vygradovalo dílo ve svém závěru, kdy tanečnice vhodily na jednu hromadu do pomyslného ohně vše, co považovaly za zbytné nánosy jejich autentického „já“ a roztočily se ve vzájemném propojení ve víru kola. 

Je zde několik momentů, které si budu dlouho pamatovat. Ne náhodou jsou to právě sólové party na prázdném jevišti. Například proměna Terezy Holubové z mořské panny v dívku, kdy ploutev simuluje peřina, v níž jsou nohy uvězněné. Nebo smutek Karoliny Gracy, když přišla o luxusní kožich z haldy peřin, který jí dodával sebevědomí. Strašidelné scénky, kdy zelené  nízké kozačky budí dojem, že tanečnice mají více končetin; či introspektivní pohledy dívek do „zrcadel“ (stojí zády k publiku, jejich obličej vidíme v odrazu „zrcadla“, jež podpírají dlaněmi nad sebou). 

Fairy Tales jsou silně vizuálním dílem, které roztáčí i vaši představivost. Atmosféru příznačně dotváří živá hudba, v níž vyniká podmanivý hlas Never Sol. Nicméně mám-li být upřímná, tento kus ve mně nezarezonoval tak silně jako přechozí díla Pocketartu (Jáma lvová a Treatment of remembering).

Psáno z české premiéry dne 4. června 2024, divadlo Ponec.

 Fairy Tales 

Choreografie, režie: Sabina Bočková, Johana Pocková

Tvorba, interpretace: Aneta Bočková, Jitka Čechová, Michaela Dzurovčínová, Eva Mora González, Karolina Graca, Tereza Holubová, Tereza Krejčová, Monika Szpunar

Dramaturgie: Viktor Černický

Choreografický koučink: Peter Šavel

Hudba: Lukáš Palán, Sára Vondrášková (Never Sol)

Scénografie, kostýmy: Vendula Tomšů

Světelný design: Eliška Kociánová

Premiéra: 26. 4. 2024, festival Sismògraf, Olot, Španělsko