Eymen - smíření se smrtí

Eymen. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Kocourková

Je ale skutečně tak zvláštní a nepatřičné nechat téma odchodu a loučení zasáhnout do tohoto prostoru prodchnutého radostí? Ve své podstatě ne, radost života a nostalgie smrti jsou spolu spojené jako vše v našem duálním světě, jen my lidé postmoderní rozradované civilizace jsme se rozhodli, k naší škodě, vytěsnit toto téma na okraj, jako kdyby neexistovalo, nebylo součástí našeho osudu a nemohlo nás obohatit. Tým tanečníků z České republiky a Ghany pod vedením Lenky Knihy Bartůňkové nám přišel připomenout, že smrt do našich životů patří a není vůbec jenom černá. Poselství inscenace Eymen – úhel pohledu je citlivé, jemné, bohaté pro toho, kdo se vzdá přítomnému okamžiku, kdy se v prostoru atakovanému hlukem těch, kteří se nestali diváky, odehrává rituál jakéhosi přijetí, oslavy přechodu existence z našeho světa tam, kam nikdo nevidí.

Chceme-li uvést situaci pragmaticky, můžeme konstatovat, že se na scéně setkávají tanečníci z různých kulturních oblastí – česká choreografka, tanečník a tanečnice z Ghany, a pak dva senioři bez předchozího tanečního vzdělání, kteří svou bezprostředností vnášejí do performance nový prvek, zapojují publikum. Tanečník street dance proplouvá skupinou jen tak mimochodem, další host, kterého s ostatními spojilo téma. Obohacuje vystoupení svou přítomností a akrobatickými prvky break dance. Významným článkem je také hudebnice, zpěvačka Ridina Ahmedová. Celé vystoupení provází svými vokály, které vrství pomocí looperu. Vyvolává iluzi sboru domorodých afrických hudebníků nebo jednoduché zvukové kulisy, v níž stěží rozeznáváme lidský hlas. Nedílnou součástí zvukové krajiny jsou pak výpovědi respondentů z Česka i z Afriky, kteří s námi sdílí myšlenky, asociace nebo vzpomínky spojené s tématem smrti.

Osobní vzpomínky se každého jistě dotknou nejvíce; část hlasů se snaží nabídnout jakési metafyzické vysvětlení toho, co je smrt – nový začátek, čas, kdy jsme si všichni rovni, osvobození, spravedlnost… A nejvíce bezprostřední a snad i nejvíce překvapivé jsou výpovědi dětí, které se buď radují z toho, jak krásně kvetou stromy a květiny na hřbitovech, nebo filosofují o tom, zda se člověk po smrti dostane do nebe nebo se znovu narodí jako někdo jiný. V jejich slovech není ani ta nejmenší stopa po smutku nebo strachu jako v hlasech dospělých. Ach, nevinnosti a smělosti dětství, která ses ještě nenaučila bát a strádat!

Interpreti tvoří skupinu poněkud nesourodou, ale v tomto typu představení, kdy se účinkující do jisté míry prolínají s diváky, to nevadí. Pro všechny účastníky jsou uzpůsobeny jednoduché vazby gest, k jejichž provedení není třeba žádná fyzická kondice. Navozují uklidňující atmosféru rituálu. Zkušenější tanečníci ovládají chvílemi prostor fyzickou akcí. Lenka Bartůňková neváhá na betonové zemi použít floor work variace, tanečníci z Ghany rozvíjejí pohybové sekvence, které očividně vycházejí z jejich národních tradic – gestům možná nerozumíme, ale dokážeme se naladit na jejich energii. Tanec jako vyjádření posvátného okamžiku přechodu z jedné dimenze do druhé. Kdybychom nebyli my v našem civilizačním okruhu po dva tisíce let separováni od svého těla a od schopnosti fyzicky vyjádřit jakékoli duchovní téma, jistě bychom se snáze loučili s těmi, kteří nás opouštějí. V těch několika gestech je tolik klidu, smíření a pochopení…

I diváci jsou zváni k interakci, především aby s tanečníky vytvořili jakousi slavobránu, kterou známe i z našich lidových tanečních her. Možná symbolizuje dveře, kterými vstupuje duše do tohoto světa a také se jimi vydává, když jej opouští. Dospělí se připojují nesměle, děti jako obvykle s bezprostředním nadšením.

Stejně pozoruhodné jsou i duety mezi choreografkou a ghanským performerem, které připomínají tanec člověka se smrtí, ale úloha se v tomto spojení stále proměňuje. Každým okamžikem se mění poměr sil, jeden uniká druhému, anebo se podvoluje jeho síle. Jindy se skupina všech tanečníků pouští do dětské hry a vzájemného pošťuchování, jako kdyby chtěli říct: „Člověče, když už jsi jednou na světě, trochu si ten svůj život také užij.“ V okamžiku zklidnění pak chodí mezi diváky a nabízejí k ozkoušení tep na vlastní ruce. Ještě žiji, milý člověče, ještě žiji – ale co platí teď, nemusí být pravdou za dalších pět minut!

Možná tím nejzajímavějším je sledování dětských diváků. Některé podporuje i odvaha jejich rodičů, děti staví nadšeně slavobránu životu i smrti, jiné dychtivě přihlížejí dění před sebou a další se začínají věnovat svým vlastním tanečním kreacím, protože radost z pohybu je nakažlivá. Všechny se ale přirozeně zapojují do dění kolem sebe, a dítě, to je divák a účastník, na kterého nemůžete jak se říká „ušít boudu“. I ony potvrzují, že toto na pohled nesourodé představení je nesmírně upřímné a opravdové. Jinak by tu nebyly, nedávaly by pozor, neúčastnily se.

Nedokážu definovat, čím konkrétně je tato performance tolik působivá, protože jednotlivé složky nazírány samy o sobě nejsou ničím zvláštní, překvapivé a nové. Přiznám se k neschopnosti analyzovat tento kus z toho prostého důvodu, že se mne zmocnil a vtáhl mě do stavu nevysvětlitelného dojetí a stesku, který jsem si musela jít urychleně odžít v úplné samotě. Může to být stejně tak způsobené osobní labilitou, jako tím, že tohle představení je prostě sakra dobré. Jediný způsob, jak takové dilema může rozřešit divák, je jít na ně a poznat jeho účinky na vlastní kůži. Šance tu je, protože repríza se koná ještě dnes, v pět hodin, na stejném místě.

Psáno z české premiéry dne 7. června 2019, Gauč ve Stromovce.

Eymen
Koncept, účinkují: Lenka Kniha Bartůňková, Ridina Ahmedová, Ruhia Sadik, Clifford Selorm Ametefe, Miroslav Maruška, Marie Vnoučková, Olexandr Dmytriv
Námět, kreativní producent: Yvona Kreuzmannová
Choreografie: Lenka Kniha Bartůňková ve spolupráci s tanečníky
Hudba: Ridina Ahmedová
Spolupráce na přípravě zvukového materiálu: Martin Ožvold
Produkce: Václav Hodonický
Producent: Tanec Praha z.ú. – mezinárodní festival TANEC PRAHA
Premiéra: 7. 6. 2019