Everywhen – Rukojmí s mořskou nemocí

Everywhen – Rukojmí s mořskou nemocí

Autor Jana Bohutínská

Nausea. Příšerný pocit, jako když jsem se coby malá holka točila na řetízkovém kolotoči. Žaludek mám, když sedím na premiéře Everywhen v divadle Alfred ve dvoře, v krku podobně jako při dlouhé jízdě autem na sedadle spolujezdce. Sedím v hledišti a snažím se zvládnout kinetózu. Jak mám vědomě přesvědčit své tělo o tom, že podlehlo pouhé narafičené iluzi?

Repetitivní točení se v kruhu. Dlouhovlasá tanečnice (Soňa Ferienčíková) uzavírá na jevišti jeden kruh za druhým. Kolová sukně po kotníky se otáčí s ní, jako spirála na vodní hladině. Bosé nohy krokují baletizol. A cyklický pohyb podporuje dojem divně vychýleného řádu také v projekci 3D animace (jejíž autorkou je Mária Júdová). Moje tělo je zasažené nějakou neexistující tlakovou vlnou a falešně vnímá, že se točí s sebou – jako neviditelný stín tanečnice. Důkladně nadechuji a vydechuji. Další repetice.

Inscenátoři by to možná považovali za úspěch. Jejich kus se mě fyzicky dotýká. Ve vnitřním uchu. Zavrtává se až do hloubky mého břicha. Střídavě zavírám a otevírám oči. Zacpávám si uši s tím, jak nesnesitelně rostou decibely, a zkouším je odkrývat, když se domnívám, že decibely klesají. Zase repetice. A čas běží, zoufale pomalu. Chce se mi křičet, protože se cítím v pasti, uprostřed řady, v temném hledišti, mezi diváky; a je to k nevydržení.

Zvedám hlavu. Vnímám kontrast mezi meditativním dervišským tancem, vizuální agresivitou animace promítnuté na tři bílé stěny a zvukovým arogantním atakem (hudba od Alexandry Timpau). Před očima diváků se v rychlém sledu střídají obrazy – od idylky mateřské lásky přes hajlující děti po vojáky, od abstrakce po předimenzované kosti, jež sugerují pohled pod kůži, pod maso a pod svaly lidského těla. Zase opakování, obrazy se vrací, zpomalují, zrychlují; a znovu. Technologie ale nakonec nabízí vlastně jen ilustraci ke klíčovému tématu, kterým je opakování historie, nebezpečné ideologie a jejich propsání do těl dalších generací skoro jako DNA (jak to stojí v upoutávce k představení). Obrazy se opakují. „Další reprízu už jednou promítnutých obrazů nevydržím,“ říkám si; a zase zavírám oči, dlaněmi opět přikrývám boltce.

Netrvá to ani tři čtvrtě hodiny (dnes „celovečerní“ program). A zdá se, že to, co se děje na scéně, by se mělo brát smrtelně vážně. Přitom je to jen hříčka. Nafouknutá bublina. Jen hra na dílo, které se tváří, jako by se seriózně vyjadřovalo k důležitým tématům dějin i současnosti a podávalo si temné aspekty lidské povahy. Je to ale nakonec jen snůška klišé – pohybem kolem vlastní osy počínaje, manipulativním závěrem, který si musí vytleskat sami diváci, konče.

Je to nepříjemný zážitek, bez předchozího varování, přitom na vlastní nebezpečí. Zážitek, co naštve. Ano, vyvede vás možná z konceptu (snad nejen v případě, že trpíte nauseou). Ale není to hloubkou výpovědi, dechberoucí vtělenou myšlenkou, tanečním výkonem (při vší úctě k obsesivnímu otáčení). Spíš jen příliš brutální, o to brutálnější v malém prostoru Alfreda ve dvoře, a příliš fyzickou vizuální atrakcí. I živé tělo se nakonec stane jen dekorem, degradovanou balerínkou uzavřenou v hrací skříňce, v níž se míhají obrazy. Dekorem méně důležitým než flák dortu na ozdobném talířku, co se zrovna otáčí v projekci před diváky – kteří si (tedy alespoň v mém případě) v tu chvíli připadají jako rukojmí bez stockholmského syndromu.  

Psáno ze druhé premiéry 13. února 2018 v divadle Alfred ve dvoře.  

Everywhen

Tanec, koncept: Soňa Ferienčíková
Vizuál, koncept: Mária Júdová
Hudba, koncept: Alexandra Timpau
Světla, technická spolupráce: Ints Plavnieks
Pohybová spolupráce: Martina Hajdyla Lacová
Technická podpora: Andrej Boleslavský, Constantine Nisidis, Sara Pinheiro, Matěj Šenkyřík
Kostýmní spolupráce: Daniela Danielis
Produkce: BOD.Y o.z. Premiéra: 12. února 2018