Enola aneb Butó na hrazdě

Enola (Eliška Brtnická). Foto: Vojtěch Brtnický.

Představení bylo inspirováno knihou Sadako a tisíc jeřábů. Tato legenda praví, že kdo složí tisíc jeřábů (origami), tomu se splní přání. Po přečtení anotace se dále dozvídáme o dalších motivačních zdrojích, například o přeživších po výbuchu v Hirošimě, japonských estetických konceptech, ale hlavně o volné interpretaci příběhu divákovy fantazie. Pro diváka obeznámeného s nonverbálním divadlem může být dramaturgie skryta „pod povrchem“ vizuálních zkratek a vlastních příběhů interpretky. Avšak pro nezkušeného diváka může nastat problém s nepochopením konceptu, zachycenými situacemi nebo mu mohou chybět vodítka děje pro porozumění kontextům.

V první řadě je třeba vyzdvihnout výkon performerky. Brtnické brilantní pohyb je ladný v každém momentu, za každé situace – od počáteční variace objevování svého těla skrze japonské papírové skládačky origami, přes dynamické taneční pasáže na zemi až po vysokou úroveň vzdušné akrobacie. Právě tato disciplína je jí nejbližší a patří k nejsilnějším momentům celého představení. Z technického hlediska je její mistrovská akrobacie na hrazdě dechberoucí. Neukazuje triky k potlesku, ale tančí, vypráví, létá a žije v souznění se svou hrazdou, na kterou divák může úplně zapomenout jako na předmět, neboť interpretka jí dává život a překvapuje jejím maximálním využitím. V každé poloze, těsně nad zemí nebo vysoko ve vzduchu předvádí s lehkostí sérii originálních a náročných triků. Vyniká jistými úchopy, pomalými a klidnými pohyby s fyzickou přesností a silou. S hrazdou pracuje velice zajímavým a neotřelým způsobem, jenž identifikuje Brtnické poetiku a výraz cirkusové performerky.

Vizuální stránka a hudba inscenace představují intimní svět dívky, podtrhují fyzickou náročnost produkce, klid ve tváři interpretky, její hereckou jistotu a doplňují nenásilný abstraktní příběh. Jednotlivé situace byly nápadité, ale potřebovaly by ještě trochu propracovat ke konzistentnější dramaturgii. Vedle cirkusových technik bylo například silným obrazem malování tělem, kdy si performerka namočila dlouhé vlasy do černé barvy a vytvářela svůj věčný obtisk na velké ploše bílého papíru. Zajímavě a výborně působil obraz, kdy interpretka znázorňovala skládání origami svým tělem. Brtnická se cítí lépe ve vzduchu než na zemi, čemuž nasvědčuje malá nejistota v hereckém výrazu nebo nervozita v práci s rekvizitami.

Celkový dojem podpořil jednoduchý, ale velice funkční light design, civilní kostým a minimalistická scénografie. Autorka náročné téma vypracovala do ostré poetiky se silným emotivním základem znázorňujícím nebezpečí, touhu a smíření. Riskuje v napínavých pokusech o útěk ze země, aby našla naději a záchranu ve vzduchu. Její koncentrace, hluboké ponoření do vnitřního světa a fyzický výkon místy připomínají tanec butó. Zde můžeme říci, že divák je svědkem nového pojetí vzdušné akrobacie v tomto stylu. Eliška Brtnická nepochybně patří k našim nejlepším představitelkám současného cirkusu na hrazdě. Díky své pokoře, talentu, píli a úsilí přinesla do oboru nového cirkusu jedinečný styl, jenž může být inspirací a vzorem pro další umělce.  

Psáno z představení 9. února 2016, Experimentální prostor NoD.  

Enola
Koncept, choreografie a interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Režijní spolupráce: Minh Hieu Nguyen
Pohybová spolupráce: Jana Vrána a Ilona Jäntti
Scénografie: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Produkce: Dagmar Bednáriková
Foto: Vojtěch Brtnický
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat a Jan Kohout