Pánské obleky Pockové a Bočkové evokují televizní hlasatele. Dívky stojí pevně na svých místech, pouze se drobně v souladu s monotónní hudbou natáčejí v ramenou. Jejich repetitivní pohyby a gesta se postupně rozvíjejí, místy se přidává i výmluvná mimika obličeje. Uvádí diváky do transu, bleskurychle mění náladu i celkovou atmosféru. Jejich akce připomíná chvíli lacinou a podbízivou televizní zábavu, módní přehlídku i vojenské cvičení, které nahání strach. Zklidnění přichází v další části, kdy leží na zemi, hlasitě vydechují do megafonu a zpívají neustále dokola jednu větu, zřejmě za účelem vyjádření závislosti, ačkoli smysl tohoto počínání v kontextu celého díla není tolik zjevný. Samy se do role manipulovaných dostanou v moment, kdy se jejich paže vzájemně propletou kolem hlav tak, že vzbuzují dojem loutek, které ovládá někdo za nimi. Nutí je k polibku, sune s nimi prostorem. Silný okamžik, ze kterého až mrazí. Vyústění díla je nečekané. Z rovnocenných dívek, které v podstatě znásobují sílu viděného jen tím, že jsou dvě, se z jedné stává nedobrovolná oběť erotických choutek druhé. Expresivní, sugestivní… pád do Jámy Lvové.
Záměrem Denisy Musilové v díle Ententiky bylo mimo jiné vystavit tanečnice stresové situaci. Ta spočívala v tom, že obě dívky (Anna Benháková, Iveta Krmelová) musely do Paláce Akropolis na představení doběhnout z míst vzdálených sedm kilometrů. Start jejich běhu byl zřejmě promítán ve foyer před vstupem do sálu. Tento moment však v přeplněném prostoru snadno unikl, a zdálo se proto neopodstatněné, proč se dívky hned po vstupu na jeviště z hlediště převlékly… Z hlediska struktury pracují Ententiky stejně jako Jáma Lvová s opakováním. V relativně pravidelných okamžicích se objevují znovu tytéž taneční pasáže či epizody. Vodící linkou je jakási zacyklenost, bezvýchodnost situace znázorněná během v kruhu, sebevražedným balancováním na okraji jevištní rampy. Pohyby dívek se však nesou v mnohem abstraktnějším duchu, taneční kombinace nabízejí vícero interpretací. Souvislost s avizovaným mediálním zahlcením je patrná pouze z krátkých a nezřetelných útržků vesměs politických promluv, kde zní hlasy Adolfa Hitlera, Stalina, Nelsona Mandely nebo Miloše Zemana, či z hledění do modrých světel, jež se linou ze zákulisí a mají evokovat televizi. Tah na branku v tomto případě není zcela jasný.
Přesto se ukázalo, že tanec má aktivizační potenciál. A že začínající choreografky mají světu co sdělit.
Psáno z premiéry 25. září 2019, Palác Akropolis, Praha.
Jáma Lvová
Koncept, režie, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková
Hudba: Lukáš Palán
Dramaturgie: Viktor Černický
Světelný design, projekce: Eliška Kociánová
Premiéra: 25. 9. 2019
Ententiky
Koncept, režie, choreografie: Denisa Musilová
Performance: Anna Benháková a Iveta Krmelová
Hudba: Aleš Kauer
Premiéra: 25. 9. 2019
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?