Emergency Dancers III. – Křehké výpovědi tří žen v záběru kamery

Emergency Dancers III. - Passing (Nikola Križková). Záběr z videa.

Autor Lucie Štádlerová

Sérii nových snímků odstartovala premiéra filmu Hannah – obyčejný život, který navazuje na představení Invisible I. / Hannah, které Miřenka Čechová uvedla poprvé na jeviště v září 2020. Film propojuje vyprávění paní Hany Frejkové s nedávno uvedenou inscenací. Pár dní po premiéře tohoto filmu, kde Miřenka Čechová figuruje jako režisérka a scénáristka, Tantehorse představilo pod spojujícím názvem Emergency Dancers III. další záznamy, jejichž autorky (Ridina Ahmedová, Eva Stará a Nikola Križková) režijně a dramaturgicky doprovázela Miřenka Čechová. Jak už číslo v názvu napovídá, jedná se o třetí vydání kurátorsky vedené série, kde vybraní tvůrci komunikují aktuální témata fyzickým jazykem performance. Společným jmenovatelem této edice je naléhavá výpověď o tématech, která jsou pro autorky podstatná jak osobně, tak společensky. Důležité je také zmínit, že se nejedná o stream divadelních inscenací, ale o originální film s taneční tematikou, který je doplněn o rozhovory s autorkami.

Série začíná filmem s názvem Sádlo od Ridiny Ahmedové, která přichází doslova s kůží na trh a popisuje, jaké to je žít s tělem, které váží mnohonásobně víc, než udává ideál krásy. Film začíná záběry na ženské tělo v tmavém, asi jevištním prostředí. Hraje píseň You are beautiful od Jamese Blunta a záběry tikají na sedící aktérku choulící se pod hromadou barevného oblečení. Jen zdánlivě tušíme, že se jedná o korpulentní postavu, v plné kráse se představí až po vystoupení ze svého ukrytu. Poté sledujeme určité detaily, zveličená jsou místa na břiše a na zádech dávané do kontrastu se záběry na krásné vlasy, bižuterii i namalované rty… Kamera cíleně brouzdá mezi detaily tak, aby odkryla jen to, co je nezbytné. Intimní performativní výpověď je přerušena skokem do přírody, k jakémusi srubu, kde probíhá rozhovor empatické filozofky Alice Koubové s Ridinou Ahmedovou.

Cílem filmu je přinést smutnou a křehkou výpověď o těle, které nenaplňuje představy mediálně utvořeného obrazu převládajícího ideálu krásy, a vyzývá ke společenské diskuzi. Ahmedová velmi otevřeně vypráví o stigmatech, která si nese z dětství. Její spolužáci, ale i členové rodiny se ji neostýchali nazývat prasnicí, sádlem, tlustoprdkou, buřtem aj. Tato žena, zpěvačka s nádherným hlasem a matka tří dětí, si v dospívání vyslechla takové stereotypní věty, že se bude muset dobře učit, aby alespoň něco v životě dokázala, a že ji nikdo v životě nebude chtít. Rozhovor je prokládán scénickými glosami, záběry na tělo, které ačkoliv je poznamenáno tíhou nepěkných zážitků, může působit křehce a krásně. Vždyť je to jen „obal“ čisté duše.

Druhý film Mass zpracovává téma masmédií a jejich vlivu na umění. Z rozhovoru s autorkou Evou Starou vyplývá, že její fascinace je postavena na úvahách o tom, co je hnacím motorem naprosté, až nezdravé otevřenosti sebe sama na sociálních sítích a vůbec ve virtuálním světě před masou cizích lidí. Báze sdělení je postavena na určité zvědavosti, dráždivosti i závisti, fenoménech současné doby. Po krátkém rozhovoru Alice Koubové s Evou Starou, kdy záběry kamery upozorňují na řeč těla této nadané umělkyně, následuje jevištní ztvárnění tohoto tématu pro kameru.

Ústředním a provázejícím symbolem je těkavost. Velmi dynamická hudba udává rychlý a znepokojující obraz sdělení. Interpretace se zhostila Lenka Nahodilová, oblečená ve stylu osmdesátých let. Ve svižném tempu se pohybuje na relativně malém prostoru, před velkou světelnou obrazovkou, na které se rychle střídají různá selfíčka z Facebooku a Instagramu.

Pohyby tanečnice jsou robotické, nepřirozené, jindy jsou hlavním motivem kruhy a energie nekončící jako u perpetuum mobile. Pohyby jsou mnohdy také svůdné, až podbízivé a vlastně jen podtrhují instagramové fotografie, které jsou prototypem „báječného“ života a každý na nich vypadá naprosto sexy! Eva Stará zde dokázala, že je nejen cirkusová artistka, ale rovněž všestranná umělkyně. V tomto případě především režisérka a choreografka, která se věcmi kolem sebe zabývá do detailů, jenž převrací ze všech stran. Vybírá však pro svoji tvorbu plodná jadérka, z nichž vyrůstá ucelené a hodnotné dílo se sdělením, které rezonuje, provokuje a možná nutí k obrodě.

Třetí výpovědí je taneční klip „Passing“ Nikoly Križkové odehrávající se v zimní, mrazivé a zasněžené přírodě. Film opět začíná rozhovorem Alice Koubové s autorkou o její tvorbě a o tématu inscenace. Nikola Križková hovoří o tom, jak se popasovala s abstinencí vystupování na jevišti a bytí v tělesné blízkosti diváka. Plánované divadelní představení tak převedla před kameru, ukotvila ho ale do konkrétního místa a času a podává výpověď o důležitosti svobody a boje za širší vidění souvislostí. Krystalizuje syrový a naprosto přirozený příběh jednoho svobodného těla, kterým protéká neutichající energie, což naznačuje jakýsi kruhovitý a opakující se pohyb. V klipu se hodně pracuje s repeticí, se zaměřením na detail, nejvíce prostoru je věnováno obličeji, chodidlům a dlaním. Nad tím vším stojí živá krajina, která svojí podstatou čistoty a rozlehlosti tuto výpověď o svobodě jen podtrhuje.

Emergency Dancers III. je dokladem toho, jak Tantehorse sdružuje unikátní tým osobností, které hledají záchranu umění různými způsoby, nebojí se přijmout výzvu nového předání svých sdělení skrze kameru. Všechny tři krátké filmy přinášejí velký zážitek. Mají vysokou kvalitu obsahovou, režijní i dramaturgickou. Díky filmu tak tanec zůstává na očích i v mysli veřejnosti.

Psáno ze záznamu dostupném zde

Emergency Dancers III.
Režijně-dramaturgické vedení: Miřenka Čechová
Dramaturgie, supervize a zpětná vazba: Alice Koubová
Produkce: Jakub Urban

Mass
Koncept, režie, choreografie: Eva Stará
Interpretace: Lenka Nahodilová
Hudba: Matouš Hekela
Kostýmy: Oldřich Vojta
Virtuální kostým: Natáliya Grimberg
Video/light design: Eliška Kociánová
Video, střih, postprodukce: Tereza Chudáčková

Sádlo
Koncepce, hudba, účinkuje: Ridina Ahmedová
Režijní spolupráce: Alena Dittrichová
Dramaturgická spolupráce: Miřenka Čechová, Alice Koubová
Scénografie: Vendula a Jan Tomšů
Lightdesign: Jiří Šmirk
Zvuková spolupráce: Jaroslav Pokorný a Petr Tichý
Poděkování: Český rozhlas Wave

„Passing“
Choreografie, interpretace: Nikola Križková
Video: Amador Artiga
Hudba: David Alarcon