Effugio volume 2 – Emoce zacyklených úniků a nových návratů

Effugio. Foto: Anna Benháková.

Nejnovější premiéra v produkci uskupení Dočasná Company s názvem Effugio volume 2 se zaostřuje na tyto dysfunkční jevy v lidském chování. U mladých umělců se toto silné a nadčasové téma prosadilo jako motivace k tvorbě právě pro svou naléhavost, s jakou zasahuje především jejich vrstevníky a mladé lidi na prahu dospělosti.
Druhý díl projektu multimediální taneční inscenace koncipované pro galerijní prostory se souběžně instalovanou výstavou, jež se pak stane součástí představení, navazuje na původní inscenaci Effugio, která měla premiéru v prostorách GAMU loni 26. září 2020.  Primárně se zabývala vlivy a okolnostmi, které dávají příčinu generující toto obsedantně-kompulzivní chování. Druhý díl projektu byl zasazen do Studia Alta – Invalidovny a soustředil se na bezprostřední stav emoční a fyzické proměny před a po samotném aktu sebeublížení.

Motiv sebepoškozování se vyskytuje v psychologicky zaměřené tanečně-divadelní tvorbě, respektive ve fyzickém divadle, téměř s patologickou pravidelností. Je výmluvnou symbolikou psychické dysfunkce a jeho pohybové ztvárnění, ať už se syrovou pravdivostí či v náznacích, má efekt silného dopadu na divácké emoce. Je to jakýsi konvenčně využívaný estetický kontrast harmonie a krásy lidského života. Komplexněji pojatou studii samotného jevu však nevídáme ve scénickém zpracování moc často, obvyklejší bývají povrchně pojatá scénická využití motivu konkrétního poruchového projevu lidského chování. Ovšem Effugio volume 2 se temným propastem emocionální nerovnováhy v lidském projevu nevyhýbá. 

Autentické příběhy

Choreografka Natálie Podešvová a dramaturgyně Jana Starková se zaměřily na hlubší studii tohoto situačního jevu. Přípravný autorský výzkum pracoval s autentickými lidskými příběhy, jejichž součástí bylo či stále ještě je vědomé sebepoškozování. Příčiny i důsledky tohoto chování jsou pak v inscenaci nazírány z různých úhlů pohledu stejně, jako se různí podněty, stresory či jejich spouštěče v jednotlivých (nicméně anonymně nekonkretizovaných) případech.

V ne zcela běžně využívaných místnostech mezzaninové vestavby přístupné z přízemí západního křídla Invalidovny, akcentuje několik tajemně ponurých pokojů atmosféru sklíčené beznaděje. Aspekt celkové stísněnosti prostoru rozmělňuje hranice mezi diváky a performery a nechává působit faktor tělesně-pocitového zážitku na diváka tak, jak to umí jen žánr fyzického divadla. Volnost je pouhou iluzí, není kam se vrtnout, aniž by tím nebyla vzbuzena nežádoucí pozornost.

Zhmotnění pocitů v přímém přenosu skrze těla tanečníků je pozvolné, ale úderné. Odkrývání charakteru jednotlivých chimér u každé postavy se konfrontuje se skupinou proměňující se dle potřebného postoje.
 

Síla sdělení, síla skupiny

Vznikají samostatné scénické obrazy situované k paralele náznaků scénických instalací Veroniky Traburové. Z místa začátku publikum organizovaně prochází menšími pokoji, aby se na konci vrátilo tam, kde vše začalo. Cesta jako proces bez lineárního děje, jehož smyslem není terapeutický výsledek, ale snaha o nalezení pochopení. I proto je choreografie vytvořena v přímé srozumitelnosti, aby sdělení balancující na hranici konkretizace pohybové popisnosti bez problémů našlo cestu k divákovi i bez podbízivosti či prvoplánovosti.
To, co okamžitě zaujme, je věrohodnost, s jakou interpreti prožívali své role, aniž by sklouzli k afektovanému projevu. Díky jejich blízkosti „téměř na dotek“ tento aspekt vyniká ještě více. Bezpochyby svůj díl na tom nese i light design Jana Poše a animace Adély Křížovenské, kteří se nebojí experimentovat. Naopak sound design díla by určitě větší invenčnost unesl. 

Poodhalení intimity vnitřních světů působí silou osobního interesu, kterou vyvažuje nezatajovaný mladistvý naivismus v přirozenosti tanečníků, ale i práci tvůrčího týmu. Jako by odkazoval k tanečním kořenům ve scénickém tanci, které lze bezpochyby u některých z participujících umělců vysledovat. Nakonec to částečně kontruje i taneční slovník využívající identifikovatelnou výrazovost v pohybu, gestech i mimice. Taktéž choreografický koncept například v práci s prostorem či s početnější skupinou tanečníků nese rysy principů, které dlouhodobě dobře fungují v tvorbě scénického tance. V inspirativně lehce vyčerpaných přístupech současné profesionální taneční tvorby to znenadání působí osvěžujícím dojmem. A trochu na truc to podtrhuje význam zachovalého odkazu českého moderního tance 20. století – skrze obor scénického tance a tvořivou taneční výchovu – který tak neviditelně formoval nový potenciál osobitosti českého tanečního umění budoucnosti bez ohledu na míru přezíravosti ze strany profesionální taneční scény.

Jak je vidět, o své místo se skutečně hlásí nová generace, vycházející z toho, co ta minulá trochu povýšeně odmítala. Mimo jiné i trochu opomíjenou schopnost skupinové spolupráce bez potlačení jednotlivých individualit participujících uměleckých osobností, čehož je nakonec Dočasná company v principu svého fungování živým důkazem a její představení Effugio volume 2 čerstvým větrem nesoucí vůni vzpomínek, které mohou být inovativní svou inspirativností.

Psáno z reprízy 26. srpna 2021, Studio Alta.
 

Effugio volume 2

Koncept, choreografie: Natálie Podešvová
Dramaturgie: Jana Stárková
Zvuková režie: Jan Vaniš
Light desing: Jan Poš
Scéna a kostýmy: Veronika Traburová
Animace: Adéle Križovenská
Interpretace: Katarína Hudačková, Jana Maroušková, Natálie Vacková, Adéla Voldrábová, Jan Homola, Arman Kupelyan, Jan Štrachal
Produkční: Natálie Matysková, Natálie Podešvová

Česká premiéra 24. 8. 2021