Dům a The Art of Laughter – Dva názory na moderní mim

Dům (Ateliér výchovné dramatiky Neslyšících v režii Zoji Mikotové). Foto: Markéta Šedivá

Lorcova hra jako metafora

Inscenace Dům odvíjí svůj půdorys z výchozí situace slavné hry Federica Garcíi Lorcy Dům doni Bernardy: protagonistka hry oznámí svým dcerám po pohřbu svého manžela, že podle rodinného obyčeje zůstanou osm let uzavřeny v absolutní klauzuře – nebudou moci ven a nikdo nebude moci dovnitř. Tolik autor, jehož literární podnět zasadila režisérka Mikotová do jiného prostředí a využila jej jako metafory specifické sociální problematiky dneška. Právě ona si je – jako málokdo u nás – vědoma složitostí, jaké přináší soužití ve společenstvích, ve kterých žijí neslyšící spolu se slyšícími.

V její režii hluchá, despotická Bernarda nechce pod záminkou povinného smutku pustit (i slyšící) dcery na veřejnost. Možná činí i z obav před vnějším světem, kde se pro svůj handicap nemohla prosadit a kterému nerozumí, ale důsledky nahlédne až po smrti jedné z dcer. Postavy ve hře interpretuje skupina osmi hereček: Veronika Mikulová (Bernarda), Věra Lištvanová (Gustýna), Veronika Křížová (Magdaléna), Nika Jáňová (Amélie), Barbora Dohnalová (Martirio), Nikola Váňová (Adéla), Markéta Kunášková (služka) a Agáta Hegyiová (babička), z nichž pouze dvě slyší, další dvě jsou plně neslyšící a zbývající mají jen částečný sluch.

Hrálo se ve volném prostoru malého sálu La Fabriky, který byl na horizontu vykryt vzdušnou závojovou strukturou, bez dekorací, jen s nezbytnými rekvizitami a v kostýmech (Lucie Sedláčková), upomínajících módu poloviny 20. století. Doprovod, respektive plně funkční prvek inscenace, tvořila citlivá, drama duševního vězení podtrhující hudba Zdeňka Kluky. Efektní rytmus flamenca, vydupávaný všemi tanečnicemi, prozradil hned úvodem zkušenou ruku režisérky, která dokáže využít výrazové prostředky tanečního umění stejně jako voltiž, „šály“, nebo jen obyčejná prostěradla tak, aby vytvářely výtvarně efektní dramatické situace, aby uvedly nebo charakterizovaly momentální citové rozpoložení postav na scéně.

Podstatné jsou vztahy mezi postavami; kromě hlavního konfliktu matky s dcerami se ve hře rozvíjí celá škála různých poloh vnitřního života postav od osamění, pokory, ponížení, zoufalství, vzájemné řevnivosti a hysterie a oproti tomu něžných radostných chvil či láskyplných ohledů ke staré babičce. Jednotlivé scény jsou komponovány v zásadě na kontrastech tragiky a humoru, ale každá je laděna do jiného tónu základní barvy emoce. V expresivních výstupech Bernardy se uplatňuje hlavně stylizovaná fyzická hra a místy i výrazná znaková řeč. Střídají se však s chvílemi poetického jasu okamžiků, kdy se dívky oddávají v přirozeném pohybu, gestice a tanci každodenní práci, chvilkám odpočinku, škádlení i žárlivému střetávání či péči o nemohoucí babičku. Tady režie uplatnila své pozorné sledování běžného života a místy vytvořila téměř jeho žánrové obrázky: například ve scéně sušení, natahování a skládání ložního prádla, nebo v dojemné scéně s babičkou na vozíku, přivážející týraným dívkám pro radost náruč pomerančů. Tyto sekvence patřily v inscenaci k nejhezčím. Režisérka uplatnila na scéně také svůj experiment s estetizací znakového jazyka: měkká, jen lehce naznačená znaková gesta tu měla dvojí účin – zejména při hře pro neslyšící. Báseň rukou však hovořila svou jemností sama za sebe a přispívala k múzičnosti celkového jevištního obrazu.

Umělecký tým představení Dům přinesl do programu festivalu svým dramatickým pohybovým tvarem vážné téma duševního a fyzického omezení, v jehož důsledku je život deformován na omezené přežívání s tragickými důsledky. Tlumočil jej však bez sentimentality, s vírou v jeho krásu a radostné okamžiky. Jistě se tak stalo díky vnitřně stmelenému kolektivu účinkujících, který bez ohledu na rozdílné možnosti ze sebe vydal pod vedením Zoji Mikotové to nejlepší.

Umění humoru a smíchu

Belgický umělec, Vlám Jos Houben (*1959) představil na festivalu Prague Nonverbal one-man show The Art of Laughter. Herec a mim s bohatou uměleckou zkušeností (člen divadla Théâtre Complicité, autor řady představení jako The Right Size či Mr. Fixit, herec slovutného režiséra Petera Brooka v Beckettově hře Fragmenty) je nositelem významných divadelních vyznamenání včetně ceny Laurence Oliviera za nejlepší show z roku 1999 a 2002. Jeho vystoupení v Praze předcházela vynikající pověst, která se ukázala jako pravdivá. Zbývá jen dodat, že Houben od roku 2000 vyučuje ve škole Jacquesa Lecoqa v Paříži.

Neokázalý, lehce prošedivělý chlapík středního věku vstoupil na jeviště v civilním oblečení, bez nalíčení a představil se krásně znějící evropskou angličtinou; vypadalo to nejdříve, že se možná stala chyba a mezi němé herce přišel výmluvný komik, suverénně ovládající komunikaci s diváky. Ale po několika větách bylo jasné, že je vybaven nejen hereckým talentem, ale že i jeho pohybové dispozice jsou na vysoké úrovni.

Krátce rozvinul před diváky svůj životopis, osobní a profesní, s báječným humorem začal hned s ukázkami několika hlavních zásad techniky moderního mimu. Svůj mluvený výklad demonstroval na konkrétních příkladech ze života, ať už šlo o postavení těla, dynamiku rukou a nohou, chůzi, stoj, či pád. Všechno v reálných variantách komických situací ze života. V ohňostroji jeho pohybových a mluvených akcí došlo i na moment napodobení – kuřete, krávy, chvílemi jako bychom sledovali živé podání úvodních kapitol Lecoqovy knihy The Moving Body.

Houben však sledoval ve svých demonstracích a proslovech jako samorostlý filozof divadla hlavně principy komična s dobrou znalostí psychologie smíchu. Volil pro své ukázky příklady jednoduché, ale prováděné se záviděníhodnou bravurou (například zakopnutí) a vždy v nejrůznějších variantách. Přes svou báječnou kulturu smíchu se dopracoval i výkladu otázek, na kterých stojí jevištní úspěch interpreta včetně umění timingu jako hry nebo jednání v čase (překládám-li dobře jeho „time acting“). Není proto divu, že jeho performance probíhala v ostrém rytmu a napětí.

Z dramaturgického hlediska bylo představení vlastně jen zdivadelněný workshop, z aspektu inscenačního tvaru šlo o velmi zábavnou podívanou, ztvárněnou s mimořádnou inteligencí a bravurou. Jos Houben oslnil a rozesmál své publikum a zájemcům o mimické, respektive divadelní umění ukázal, jak je pro zdar díla důležitý nejen talent, ale rovněž komplexní, profesně a intelektuálně vybavená osobnost.  

Psáno z představení 26. a 27. května 2017, La Fabrika.    

Dům
Režie: Zoja Mikotová
Dramaturgie: Veronika Broulíková
Taneční příprava a choreografie: Adéla Kratochvílová
Scéna a kostýmy: Adéla Sedláčková
Hudba: Zdeněk Kluka
Produkce: Martin Srba
Premiéra: 27. listopadu 2016  

The Art of Laughter
Autor: Jos Houben