DOT504 v novém: premiéra Bouchačky v Ponci
Po více než roční odmlce dal o sobě vědět soubor DOT504 Dance Company s premiérou inscenace Bouchačka, která proběhla 4. listopadu 2013 v divadle Ponec. Posledním počinem tohoto souboru byl Manson choreografky a nejvýraznější osobnosti DOT Lenky Vagnerové, premiérovaný v únoru 2012. V témže roce Vagnerová založila vlastní soubor Lenka Vagnerová & Company a kromě tanečníka Pavla Maška si s sebou odnesla i inscenaci Mah hunt; ostatní její díla zůstala v repertoáru DOT504 a patřila mezi nejhranější inscenace. Nová premiéra proto s sebou přinášela očekávání, jak si soubor bez své bývalé kmenové choreografky poradil.
Inscenace s podtitulem Lásku si nevystřílíš má pojednávat o milostném trojúhelníku mezi mužem a dvěma ženami. Mezi tvůrci Bouchačky se objevila (alespoň v kontextu současného tance) neznámá jména. Režisérem a autorem námětu je Jiří Pokorný, který se dosud zabýval pouze činohrou, ač ve velkém žánrovém rozpětí, od Shakespeara po Ivu Klestilovou. Sám je rovněž autorem několika divadelních her. Mezi třemi interprety byl jediný tanečník – Lukáš Homola, student taneční pedagogiky na HAMU a stálý člen DOT504, který zatím působil převážně na Slovensku. Dvě ženské role ztvárnily herečky, členka Národního divadla a zpěvačka dnes již neexistující kapely Ecstasy of Saint Theresa Kateřina Winterová a všestranná umělkyně a žákyně Ctibora Turby Halka Třešňáková. Už jen tato skutečnost dávala tušit, že se Bouchačka bude ubírat jiným směrem než předchozí díla DOT. Podle očekávání byla inscenace spíše činoherní, přestože v ní zaznělo jen několik slov: „digestoř“ a „barevný se pere na čtyřicet“, obojí proneseno Halkou Třešňákovou, jejíž způsob projevu ještě zvyšoval komické až absurdní vyznění textu. Třešňáková je rozhodně nejvýraznějším zjevem z trojice performerů. Absolventka katedry nonverbálního a komediálního divadla na HAMU, herečka a choreografka nezapře svůj komediální talent ani sklony k sebeironii, dokáže být současně udřenou hospodyňkou i vlnící se prostitutkou z amsterodamské výlohy, ale především překvapuje svými fyzickými výkony, přestože její postava nemá atributy tanečnice. Kateřina Winterová patří mezi nejtalentovanější mladé české herečky, o čemž svědčí i spektrum jejích rolí v Národním divadle, na první pohled ale poutá hlavně svou krásou. Tak je také její postava pojata, z obou žen má být ta krásnější, štíhlejší, mladší, ale též naivnější a nezkušená. Obě společně prožívají naděje, hořká zklamání a ženské souboje plné intrik a zaťatých pěstiček po boku jednoho muže, který je postavou velmi nejasnou a špatně čitelnou. Chvíli je podivínem v kápi s kapsou plnou dámských kalhotek, chvíli romantikem, jindy buranem trávícím svůj čas sledováním fotbalu i surovcem, který ženou smýká po podlaze. Z nějakého důvodu mu doma na věšáku visí bouchačka, kterou ale sám ani jednou nepoužije. Lukáš Homola je velmi mladý a jeho výraz i celková „přítomnost na scéně“ budou potřebovat přidat na intenzitě. Rozpačité vyznění jeho postavy to asi nezmění, mohla by nás však alespoň více zajímat. Takto je pouze prostředníkem, důvodem boje mezi ženami, který by byl zřejmý, i kdyby se postava muže na scéně fyzicky vůbec neobjevila.
Je jasné, že všechny postavy mají být zástupnými symboly. Proto může mít Homola několik tváří, které jsou prototypy (v některých případech stereotypy, viz sledování fotbalu) mužských povah, Kateřina Winterová může baletit na špičce a chvilku předtím se mužům nabízet na vysokých podpatcích, Halka Třešňáková může předvádět krkolomné sexuální polohy a vzápětí snít s bílými krajkovými šaty. Největší problém inscenace je ve způsobu zpracování tématu. Místo náznaku se situace realisticky zobrazují, a tak symbolika ustupuje do pozadí a pozornost se obrací k samotnému příběhu. Dějová linka vypadala asi následovně: Muž-podivín, který má mimochodem doma bouchačku, si odvede domů prostitutku (Třešňáková), již si vyvolil za svou partnerku. Spolu hospodaří a hodně souloží, dokud si nepřivede další prostitutku (Winterová). Zatímco on si užívá pro něj výhodné bigamie, ženy se spolu pokouší vyjít, což většinou končí kopanci a taháním za vlasy. Po různých peripetiích a epizodních událostech se druhá z žen rozhodne, že svého muže a svou soupeřku zastřelí (pravděpodobně k tomu nedojde, a když potom střílí do publika, netušíme, proč a na koho). Nakonec obě ženy končí jako uklízečky a vytírají společně podlahu. Smysl to samozřejmě příliš nedává, poměrně chladný potlesk ale dával tušit, že to, co se ukrývalo „za“, k divákům neproniklo.
Za pozornost rozhodně stojí hudba Ivana Achera, díky níž jsou vypjaté situace ještě vypjatější, komické komičtější, romantické romantičtější. Bez ní by byl prožitek z inscenace možná méně než poloviční. Naopak světelný design Pavla Kotlíka působí jako rutinní práce, osvětluje zkrátka to, co má být právě vidět; možná to v činoherních inscenacích stačí, v tanci má ale světlo moc dodávat hloubku a vytvářet významy, což se v případě Bouchačky nestalo.
Bouchačka ničím nenavazuje na předchozí díla DOT504. Je to logické, mnoho se v souboru změnilo a skupina se rozhodla vykročit jiným směrem, svou tvorbu ještě více oddálit čistě tanečnímu tvaru a přiblížit činohře, spolupracovat s novými lidmi. Pro soubor byla ale charakteristická vysoká technická úroveň, působivě a nápaditě zpracovaná minimalistická scénografie a především vtip a lehký humor i v choreografiích se závažným obsahem. Bouchačka je, bohužel, na první pohled pod úrovní předchozí práce souboru. Objevuje se v ní několik dílčích nápadů, vtipných a pěkně zpracovaných, jinak spíše upadá do pohybových i významových klišé. Můžeme ale čekat, zda si inscenace „sedne“ a nechá svá sdělení vystoupit na povrch.
Psáno z premiéry 4. listopadu 2013, divadlo Ponec.
Bouchačka Příběh a režie: Jiří Pokorný
Účinkují: Halka Třešňáková, Kateřina Winterová, Lukáš Homola
Hudba: Ivan Acher
Kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková
Světelný design: Pavel Kotlík
Zvuk: Ivan Acher a Michal Sýkora
Asistentka režie: Zdeňka Horčicová
Produkce: Klára Procházková
Premiéra: 4. 11. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Martin
Mé první Putyka představení a hned jsem si naběhl do něčeho, co patří myslim jinam. 30 min přenašeni objektů tam a zpět…Hey, Earth! Cirk La Putyka experimentuje s objekty, vizuálním uměním a novým cirkusem