Don Quijote v Ústí nad Labem dramaturgický směr nemění

Don Quijote. Foto: Marek Russ.

Ostatně Ústí v tom není samo. Před rokem si miniaturní opavský balet s několika výpomocemi troufl na Esmeraldu, respektive Zvoníka u Matky Boží. Tristní výsledek ukázal, jak moc zaostává opavský balet za většinou souborů v České republice. Ústecký balet má přece jen o trošku lepší dispozice. Přesto velká baletní klasika rozhodně není tím, v čem by mohl vyniknout. Kromě odvahy totiž pro takovýto repertoár nemá takřka nic – počet ani kvalitu tanečníků nebo finance na adekvátní výpravu. 

Snad jde o sázku na známé baletní tituly, které přitáhnou konzervativnější publikum. Ale je tohle správná cesta? Nesvědčí spíše o rezignaci pracovat s místními diváky, vést s nimi dialog a třeba je i provokovat a ukazovat jim různé cesty? Ústí nad Labem je přece univerzitní město a jeho potenciál tvoří také lidé vzdělaní a náročnější. Jenom na, v lepším případě průměrných, Louskáčcích, Spících krasavicích nebo Donech Quijotech si tuto vrstvu společnosti divadlo získá stěží.

Pomýlenost „klasické“ cesty ústeckého baletu nejvíce obnažila před dvěma roky Spící krasavice, která neměla daleko k parodii. Minkusův balet Don Quijote toho odpustí přece jen více a nutno uznat, že Vladimir Gončarov s Margaritou Pleškovou našli způsob, jak manka v souboru šikovně zamaskovat. Vycházejí z odkazu Maria Petipy a Alexandra Gorského, ale v jejich podání se balet odvíjí jako vzpomínky Dona Quijota. Co obraz, to kapitola z knihy. 

Kniha je opakujícím se motivem celé inscenace. Ostatně celá scénografie Josefa Jelínka je vystavěna, respektive vymalována z knih – ať už jde o domy na náměstí, větrný mlýn v pozadí, nebo malé pódium pro Mercedes. Vtipné řešení dává zapomenout, že na výrobu scény z několika málo malovaných kulis byl zřejmě hodně omezený rozpočet. Kostýmy jsou Jelínkovou další variací na ty, které připravil k některým předchozím inscenacím tohoto titulu. S ohledem na knižní symboliku nelze nepřipomenout ostravského Dona Quijota z roku 2018, v němž scénograf Aleš Valášek pracoval s motivem obřích popsaných a ilustrovaných knižních stránek.

Inscenátoři se dobře popasovali s potřebou obsadit řadu rolí a zaplnit scénu početnějším sborem. Většina členů souboru tančí hned několik úloh, zapojeni jsou hosté, příležitost dostávají děti z místního baletního studia. Minimalisticky je řešena scéna snu, kde zatančí své variace akorát Dryáda, Amor a Kitri, zatímco elegantně zaranžované sestavy dětí vytvářejí iluzi zaplněného snového obrazu. Některá čísla se škrtala, a inscenace tak má docela spád. Její koncipování do podoby výjevů z Quijotových pamětí ale trochu rozbíjí jednotící tah, a oslabený je motiv útěku Kitri a Basila před nechtěným sňatkem.

Don Quijote je titul, který prověří technickou připravenost souboru. V tom ústeckém bylo vidět několik mladých posil ze zahraničí. Celková úroveň interpretace by se dala charakterizovat jako „s vypětím sil“. Ústřednímu páru dominuje Frederika Kvačáková – temperamentní, fyzicky zdatná, herecky přirozená. Škoda omezenějšího rozsahu nohou, a ještě větší škoda, že neměla potřebnou oporu v partnerovi Davidu Ruizovi Lopezovi jako Basilovi. Štíhlý tanečník se sice blýskl několika efektními skoky, ale s partneřinou se potýkal dosti klopotně a nejistě. Zatímco v závěrečném pas de deuxměla Kvačáková sil na rozdávání a také fouettés vystřihla suverénně, u Lopeze rostly obavy, zda vydrží s dechem až do finále. Koncentrace na techniku se podepisovala na méně uvolněném hereckém výrazu a někdy i na horším timingu (např. v komické scéně předstírané sebevraždy). 

Slibně se prezentoval Eric Navarrete Monsonis jako Espada, byť jeho tanci by slušela elegantnější forma a méně zaťatý a více se měnící výraz. Ikonija Pelemiš jako Mercedes vynikala především v temperamentním výstupu v krčmě. V menších sólových rolích se už tanečnice potýkaly s technikou, což platí například pro Matilde Dal Zotto a Céline Pianelli v rolích květinářek, kterým ve výstupu v prvním dějství nepomohlo ani hodně pomalé tempo nasazené dirigentem Nazarem Yakobenchukem.

Zvláštní kapitolou jsou mužské charakterní postavy. Vladimir Gončarov si viditelně užívá svého zasněného rytíře Dona Quijota a v kontrastu s ním Jan Vozáb jako Sancho Panza překypuje vitalitou, nespoutaností a dokonce obratností. Vtipně je postaven part Camacha v podání Daniela Racka. Postava zřejmě trpí artrózou a dolní končetiny se jí zasekávají v různě pitoreskních pozicích.

Podíváme-li se na repertoár ústeckého baletu z posledních let, pak současný Don Quijote patří vlastně k tomu lepšímu, co je zde k vidění. To ale nic nemění na tom, že cesta, po níž soubor dlouhá léta jde, se stále propastněji míjí se současnými tendencemi a kvalitou v českém baletu.

Psáno z premiéry 26. dubna 2024, Severočeské divadlo, Ústí nad Labem.

Don Quijote
Hudba: Ludwig Minkus
Libreto: Marius Petipa, Margarita Pleškova, Vladimir Gončarov
Choreografie: Marius Petipa, Alexandr Gorskij, Margarita Pleškova, Vladimir Gončarov
Režie: Margarita Pleškova, Vladimir Gončarov
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Dirigent: Nazar Yakobenchuk