Dis pla y – Humor, střípky trapnosti a pozitivní energie

Dis pla y (Tereza Lenerová a Jitka Čechová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Clara Zanga

Dis pla y stojí jednou nohou na kvalitním tanečním provedení, druhou na jakýchsi skečích, situacích, komických záblescích reálných i hypotetických momentů. Lenerové a Čechové se daří návštěvníky divadla Ponec opakovaně rozesmát, přičemž lépe to jde slovem než tělem. Fyzické pokusy o trapnost či vtip jsou často příliš prvoplánové, například když si umělkyně vzájemně „prdí“ ústy na krk. Zároveň jsou kouzelné v tom, že se pohybují na tenké hranici trapnosti tak moc, že není evidentní, zda se jedná o záměr, nebo zda je situace tak žinantní jen omylem.

Trapnosti však není mnoho, objevuje se jen čas od času a v záblescích, což je v rozporu s tím, co autorky inscenace slibují. „Jestli jste se někdy cítili trapně, tak dnes se vám uleví,“ slibují v anotaci díla, avšak zdá se, že se nakonec tomuto tématu věnují jen okrajově. Stejně tak se jim nedaří vyloženě šokovat diváka a testovat, co vydrží, pakliže se nejedná o diváka extrémně konzervativního a nezvyklého alternativnímu divadlu.

Co se však rozhodně povedlo, je to, že inscenace zanechá divákovi velmi pozitivní dojem, aniž by byla prázdná, banální, vystavěná jen na estetice, nebo naopak od začátku do konce pouze komická. Je to příjemné osvěžení po bezpočtu děl, které se k rozuzlení dopracovávají výhradně skrze temnou atmosféru, jako by byla něčím vznešenějším než ta pozitivní.

Čechová a Lenerová si na jevišti velmi dobře sedí a v téměř každé scéně dokáží vytvořit sugestivní náladu. Přitom se seznámily teprve v rámci uměleckých setkání Ulov realitu uskupení Pulsar. První třetina inscenace je velmi hravá a vzbuzuje touhu po dětství.

Tanečnice vedle sebe klečí na prošívaném koberci. Jedna má růžovou, druhá zelenou šusťákovku. Mluví jakoby spolu, ale každá zvlášť. Jejich „monologický dialog“ se skládá z bizarních asociací. Jedna hovoří o opalování, druhá o tom, jak v troubě vždy všechno spálí, nechá ji otevřenou a mohla by otrávit celou rodinu. Působí, že si naslouchají, ale pouze jedním uchem. Diváky se daří skvěle naladit na nadcházející hodinu.

Dvojice válí sudy zabalená v koberci, nebo se schovává mez černé závěsy, jako by chtěla hrát na honěnou. V závěrečné třetině je zase pasáž imitující diskotéku, kdy Lenerová v nablýskané vestičce zároveň interaguje s diváky a ptá se jich, co by rádi, aby její kolegyně předvedla. Tento part zase vzbuzuje nostalgii po dospívání a potloukání se po bizarních diskoklubech.

Obecně lze říci, že Lenerová je obratnější v komunikaci s diváky i odvážnější v tom, do čeho se na jevišti pustí, což může být dáno i tím, že je oproti kolegyni výrazně starší a vybudovala si již sebedůvěru – osobní i uměleckou. Čechová zase baví tím, s jakým klidem a povzneseností je schopná pronášet absurdní monology. Čistě ženská „klauniáda“ má navíc i významný genderový rozměr. Jak říkají například socioložky Lucie Jarkovská a Kateřina Lišková, ženy jsou společensky častěji oceňovány za to, když se smějí vtipům, než když je samy vyprávějí. Takové ženy se totiž pitvoří, což není považováno za ženské, vysvětlují akademičky.

Inscenaci Dis pla y považuji za velmi povedený kus, který je dobře vystavěný, soudržný a nevzbuzuje pocit, že je v něm některá část navíc. Velkou zásluhu na tom má zajisté i vedení Honzy Malíka a Terezy Krčálové, což jen potvrzuje, že dramaturgická supervize má v pohybovém divadle smysl. Skutečné zkoumání divákových možnosti či hranic trapnosti od díla očekávat nelze, ale bezpochyby se jedná o kvalitní, zajímavou a příjemnou podívanou.

Psáno z premiéry 16. září v divadle Ponec.

Dis pla y
Choreografie, interpretace: Jitka Čechová, Tereza Lenerová
Hudba: Václav Chalupský
Kostýmy: Terezie Dvořáková
Světelný design: Patrik Sedlák
Umělecká spolupráce: Tereza Krčálová, Honza Malík
Koučing: Maja Hriešik