Diptych: The missing door and The lost room – O zlu a netečnosti v představách i skutečnosti

Diptych. Foto: Andrea Avezzù, Peeping Tom.

Autor Lucie Dercsényi

O tom jsme se mohli přesvědčit už před deseti lety, kdy Carrizo představila v Hudebním divadle Karlín inscenaci 31 rue Vandenbranden vypovídající o osamocení v komunitě žijící v nehostinných, mrazivých končinách. Carrizo se nepokrytě dívá klíčovou dírkou a otevírá třinácté komnaty, které bychom nejraději nechali zamčené. Tento fokus se také obtiskl do názvu souboru, neb peeping tom značí slušně řečeno voyeurství, bez obalu šmírování.

Choreografka, režisérka a autorka námětů v jedné osobě spolu s Franckem Chartierem, spoluzakladatelem v Belgii etablované company Peeping Tom a spolutvůrcem inscenací, probouzí na jevišti a v divácích roztodivné emoce. Spíše ty nepříjemné, kousavé až sžíravé, na něž byste nejraději rychle zapomněli a viděli svět v příznivějším světle. O to ale italsko-argentinsko-francouzskému tandemu nejde, nenabízí konejšivé momenty, láskyplná objetí a soucit. Záměrně a s rozkoší odhaluje to horší, co je v nás, a nebojí se běsy vyvrhnout se vší vehemencí ven… A získává ocenění, realizuje produkce i pro Le Ballet de l´Opéra de Lyon a Nederlands Dans Theater 1 (NDT 1).

S cizí ženou v cizím pokoji

V produkci Diptych: The missing door and The lost room premiérované před dvěma lety v Barceloně autorská dvojice zpracovala do jednoho celku dvě kratší práce, jež adaptovala z originálů, které v letech 2013–2015 vytvořila s NDT 1. První se odehrává v šedé hale, druhá v lodní kajutě a do výtvarného pojetí zapadá i civilní řešení kostýmů v převaze černo-bílé, béžové barevnosti, kterou výrazně mění podlaha nejprve šedá, poté červeno-vínová. Proměna scény se odehrává před diváky a je součástí představení, kdy takto přiznaná přestavba odtajňuje zákulisí a významově souvisí s otevíráním pochmurných míst lidské mysli.

Sedmdesátiminutová choreografie pečlivě osahává prostor a místo, kde se odehrává – pokoj ohraničený šedými stěnami s několika dveřmi udává hranice, které nejde překročit, zvláště když dveře místnosti nejdou otevřít a pootevírá je či dokořán rozvírá tajemná či přírodní síla. Ta dveřmi i lomcuje a nutí účastníky této bizarní seance zůstat tam, kde jsou – uzavřeni nejen v nehostinně vyhlížející hale, ale také uvnitř sebe, se svými děsy, sny či představami, které je schizofrenicky pronásledují. Je evidentní, že je tu cosi v nepořádku, když v úvodu vidíme muže bezvládně sedícího za stolem, na zemi leží žena, kterou další tanečník odtahuje a hadrem odstraňuje krev.

Sled tanečních výstupů jede jeden za druhým jako na běžícím pásu, reminiscentní obrazy postav dělí střihy jako ve filmu. K němu se také autoři odkazují – proto po scéně popojíždí velký reflektor, který míří jak na performery, tak na diváky. Všichni jsme zkrátka, ať se nám to líbí, nebo ne, svědky (i součástí) poněkud zvrhlého vesmíru.

Close the fucking door!

Pocity strachu od počátku navozuje hudební podkres, táhlý, zlověstně znějící zvuk, kdy s napětím očekáváte, co se kde zvrtne. Zvukové aranžmá přináší hororovou atmosféru, navíc občas i některé objekty si dělají, co chtějí: hadr jezdí sám od sebe po stěně a tanečník se ho marně snaží chytit; hlava tanečnice vykukuje z matrace na posteli nebo zpoza tanečníkova kabátu a tvoří tak prazvláštní stvoření ve spojení s tělem partnera.

Všech osm výtečných performerů tančí se ztěžklým tělem, bezvládným a poddajným vůči sobě samým i prostředí, z něhož není úniku. Těla popírají zákony gravitace bryskním odpérováním od podlahy setinu vteřiny po pádu; přetáčení tanečnic v hlubokých zákonech v rukách partnerů budí dojem, že jsou i s tanečníky bez kostí a téměr jakýchkoliv fyzických limitů.

Situace se střídají a každá z nich obsahuje jiný druh bolesti, marnosti, nepatřičnosti a nechutě. Ze skříní vypadávají tanečníci jako hadroví panáci, duchové, na něž se tu často naráží. Jako byste se ocitli v Hitchcockově hororu i snímku Quentina Tarantina zároveň. Prostředí a obavy z neznáma a násilí účastníky ovládají a sžírají, dveřmi se prožene vichřice, která nejprve smete všechny na zem a vzápětí je vcucne zpět. Bezemočně pronesené taneční dialogy plné volné energie a plynutí znásobují neutěšenost událostí plných nepochopení, kdy ženy fungují v duetech coby naprosto bezvládné, nemohoucí bytosti, a zoufale zní opakovaný výkřik jedné z nich: „Close the fucking door!“ Dveře se zavřou a co bude dál?

Odpověď je na vás, protože dramaturgie vrství jeden obraz na druhý, nežli by příběh gradovala, a proto konec představení je téměř nečitelný a diváci otálejí s potleskem. Bezvýchodnost bez trochy naděje, kterou v střípcích obsahuje jen barokní hudba a zpěv či zvuky jako z hrací skříňky, je přítomná velmi silně. Carrizo s Chartierem ve svém tanečně pohybovém monotematickém dramatu burcují a ani trochu nekonejší. Ale i naše sny, představy občas děsí a tlačí pod hlavou jako kámen.

Psáno z představení 27. června 2023, Hudební divadlo Karlín.

Diptych: The missing door and The lost room
Koncept a režie: Gabriela Carrizo, Franck Chartier
Účinkují: Konan Dayot, Fons Dhossche, Lauren Langlois, Panos Malactos, Alejandro Moya, Fanny Sage, Eliana Stragapede, Wan-Lun Yu
Umělecký asistent: Thomas Michaux
Zvuková dramaturgie: Raphaëlle Latini
Zvuková kompozice a aranžmá: Raphaëlle Latini, Ismaël Colombani, Annalena Fröhlich, Louis-Clément Da Costa, Eurudike De Beul
Světelný design: Tom Visser
Scénografie: Gabriela Carrizo, Justine Bougerol
Kostýmy: Seoljin Kim, Yi-chun Liu, Louis-Clément Da Costa
Technická koordinace: Giuliana Rienzi, Pjotr Eijckenboom (tvorba)
Technici: Bram Geldhof/Ilias Johri (světla), Tim Thielemans/Jonas Castelijns (zvuk)
Jevištní management: Thomas Dobruszkes (jevištní manažer), Clement Michaux (jevištní asistent)
Na základe Adrift vytvořeno s tanečníky NDT I: Chloe Albaret, Lydia Bustinduy, César Faria Fernandes, Fernando Hernando Magadan/Spencer Dickhaus, Anna Hermann, Anne Jung, Marne Van Opstal, Roger van der Poel, Meng-ke Wu, Ema Yuasa/Rena Narumi, with artistic assistance by Louis-Clément Da Costa, Seoljin Kim and Yi-Chun Liu.
Produkce: Peeping Tom
Koprodukce: Opéra National de Paris, Opéra de Lille, Tanz Köln, Göteborg Dance and Theatre Festival, Théâtre National Wallonie-Bruxelles, deSingel Antwerp, GREC Festival de Barcelona, Festival Aperto/Fondazione I Teatri (Reggio Emilia), Torinodanza Festival/Teatro Stabile di Torino – Teatro Nazionale (Turin), Dampfzentrale Bern, Oriente Occidente Dance Festival (Rovereto)
Diptych: The missing door and The lost room vzniklo s podporou vládních vlámských úřadů
Premiéra: 19. července 2020, GREC Festival Barcelona