Destinations of the Stone – Min Tanaka a němá svědectví kamenů

Destinations of the Stone – Min Tanaka a němá svědectví kamenů

Autor Lucie Hayashi

Od svého prvního utajeného vystoupení v roce 1984 navštěvoval Prahu pravidelně, a tak jsme mohli být svědky jeho uměleckého růstu. Od prvních vystoupení v devadesátých letech, kdy se Evropa s japonským tancem temnot teprve seznamovala, zaznamenal jeho tanec posun k niternější výpovědi, vycházející z jeho hledání kořenů v drsném rolnickém životě. Jeho lyrický projev před několika lety mohli diváci vidět v sóle Locus Focus i duetu Step into the Shadow. Letos se vrátil do Archy s novým elánem, s představením, které úročilo jeho dosavadní taneční, herecké i tvůrčí zkušenosti. Dnes je mu sedmdesát, ale energie tryskající z jeviště jako by s jeho lety naopak stoupala.

Kouzlo japonského umění spočívá v tom, že nevysvětluje. Je to jako s poezií haiku, tušovými malbami, japonskými romány. Načrtne a nechává doznít. Nabídne symboly a otázky, vykreslí atmosféru, ale příběhy nedovypráví. Jsou plné metafor života, které znějí v každém z nás trochu jinak.

Představte si scénu plnou kamenů, ostrých i zaoblených, umně rozestavěných jako v zenové zahradě nebo nakupených jako hromada železobetonové suti připomínající mohylu. Zobrazovaly naše vzpomínky, naše kořeny, naši bolest, břemeno, zbraň i naději. Jeviště bylo obehnáno ostnatým drátem, jediný proud světla vycházel ze zadních dveří, odkud se brzy ozval vysoký hvizd flétny, oznamující v japonském tradičním divadle začátek představení, a po něm kroky doprovázené hrou bubínků a činelů. Jako středověký komediant, ověšen bicími nástroji a flétnou připevněnou k ústům, rozehrál tajemno scény muzikant Nao Nišihara svou poutí mezi kameny. Zabydlel se v propadle uprostřed pódia, odkud celé představení sledoval a jako potulný vypravěč doprovázel zvuky, hrou, zpěvem, vzlyky i lkáním. V jeho podání dostalo butó nový rozměr, výmluvnost i zvuk a pro diváky se stalo čitelnějším a naléhavějším.

Z proudu světla přichází pomalu stařec. Min Tanaka se koupe ve světle, jako by je dlouho nezažil, ohřívá si údy, nastavuje druhou tvář. Rin Išihara přibíhá jako světoplaché zvíře zmořené útrapami. Hledá útočiště v rukou muže, na vyvýšené pódium vstupuje sedíc Minovi na ramenou coby bázlivé dítě. Začíná bravurní duet starce, který zažil příliš mnoho, a ženy, v níž prožitá bolest navždy pulzuje. Rin v červené sukni znovu prožívala všechny útrapy, které ženě krutý osud může přichystat, Min se jí snažil být vetchou oporou. Rolničky rozsypané po zemi rozeznívaly závan marné naděje, jako upomínku na nesčetné rituály. Nemohoucnost muže může ulevit bolestem a nářkům ženy, slabost a bezmoc v něm zápolily s touhou postavit se všemu okolo. Pohřbené rány se jitřily a znovu zapomínaly. Koncert jin a jang uvězněných ve vlastních spirálách.

A kameny to všechno viděly a vnímaly, kameny, které jsou s námi od zrození do smrti, které mohou poskytnout úkryt i zabít. Zůstaly, i když je lidé opustili. Jako milníky, jejichž smyslem je být a zůstat. Kameny jsou svědkem všeho. Zrození, strachu, břemena, tlaku, bolesti i smrti. A ostnatý drát hranicí, útočištěm i připomínkou doby.

Butó má stále svoji nepřekonatelnou jedinečnost v silném projevu, který vychází z úplného odevzdání se tanečníků. Vychází z hlubokého nitra a jako takové dokáže zase hluboko do nitra proniknout. Nepřesvědčuje, nevypovídá. Hraje na všechny struny a nechává znít. Diváci odcházejí vyčerpáni, udoláni ponorem do vlastní duše. Ale obohaceni nepřekonatelným zážitkem z umění interpretace, jaké je dnes vidět v našich divadlech jen zřídka.  

Psáno z české premiéry 18. prosince 2016, Divadlo Archa.    

Destinations of the Stone
Choreografie: Min Tanaka a Rin Išihara
Hudba: Nao Nišihara
Česká premiéra: 18. prosince 2016