Dílo začalo poměrně „nenásilně“ již v obýváku Alty, kam se dostavili čtyři účinkující a ptali se přítomných na různé otázky: etnický původ, věk nebo vysokoškolské vzdělání. Podle odpovědi byli diváci rozděleni do skupin a každá z nich se postupem času a přechodem do divadelního sálu stala skutečným uskupením, diváckou politickou stranou. Ve skupině Jana Malíka se dbalo na rasový původ, tedy ten čistě český. Na přivítanou jsme dostali hašlerky a průvodní instrukce k průběhu představení; diváci byli například vyzváni, ať bez ohledu na představení konzumují, či vyřizují své příchozí hovory. Mezitím Yuri Korec naléval jeho mladistvé „cool“ skupině slivovici. Dalšími skupinami byly ženy zastoupené feministkou Lucií Kašiarovou a inteligence s akademickým titulem pod vedením Viviany Escalé. Cizinci (zo Slovenska) byli usazeni do poslední řady za výstražnou pásku.
Prostor jeviště byl velmi jednoduše až syrově koncipován. Na černé podlaze se vyjímal bělostně skvoucí stůl se čtyřmi židlemi, celý prostor pak ohraničovaly bílé, oprýskané stěny Studia Alta. Ze stran jeviště byla přímo do středu namířena mohutná světla, což vyvolávalo pocit jakéhosi drobnohledu, jako by účastníci dění zůstávali pod neustálým dozorem. Ti postupně začali pod tímto okem „Velkého bratra“ lobbovat za vlastní skupiny. Nejvýrazněji a zároveň nejhlučněji se projevoval Korec, který sliboval například zdarma přístup k internetu nebo cukrovou vatu pro všechny. Názorová bezbřehost za účelem zalíbení zde nebrala konce. Postupně se skupina semkla a započalo soutěživé jednání politiků s cibulemi a sklenicemi. Onen nepříjemný drobnohled zakusila poprvé Kašiarová, když byla ostatními vyloučena z kolektivu, jelikož na ni nezbyly židle, sklenice ani cibule; moment plný zranitelnosti a křehkosti, kdy seděla zkroušeně na židli balancující na třech sklenicích, přiblížil onu feministku jako člověka s vnitřním světem plným emocí. Tento přelud se však brzy opět rozplynul jako pára nad hrncem.
Bizarnost politické přetvářky
Dílo osobitým stylem parafrázuje politické aféry dnešní doby. V Democrazy divák uvidí vše, o čem slýchává v denním zpravodajství. Objevují se více než časté motivy podvodů a podrazů, kdy v jednoduché krokové variaci jeden druhému bere cibuli v ustavičné hře „kdo má navrch“. Setkáváme se také s krádeží – když se Escalé vzdálí od stolu, ostatní ihned otevřou její pomyslnou Pandořinu skříňku a vyberou ji do poslední informace, která by jim mohla být užitečná nebo užita proti své původní majitelce. Stejně tak přijde na řadu otázka financování, tunelování a státních dotací, kdy se všichni účinkující zastaví a jediná Escalé přejde do přední části jeviště a přesvědčivým hlasem žádá po přítomných finanční investici. Zároveň garantuje navrácení peněz i s bonusovými úroky na konci onoho projektu; každý dotázaný však věděl, že jeho konce by se nikdy nedočkal.
Bizarnost politického jednání posílila i náhle nahá scéna, která doslova přesekla přítomnou dějovou linku. Po jednom z lobbingů se tři účinkující svlékli do naha a s ručníky na bedrech či přes ramena se povalovali na stole a židlích jako v nějaké sauně. Akce, ve které se lobbující dorozumívali pomocí prdů, navozovala pocit bezmoci z politických čachrů. Stejně podivná byla scéna Kašiarové běhající po obvodu jeviště s kalhotkami staženými po kotníky nebo znásilnění, kterému jen nehybně přihlížela; znásilněnému Korcovi ještě přišlápla jeho ruku žadonící o pomoc.
Dílo se vyznačovalo krátkými sekvencemi chůze a bohatou gestikulací. V choreografické struktuře díla Weinzierl užívala repetitivní principy, a tak každý z interpretů získal vlastní, i když velmi minimalistickou pohybovou charakteristiku. Democrazy je spíše pohybovým divadlem nežli výsostně taneční kompozicí. Jde o bohatě vrstvené dílo s četnými odkazy na aktuální společenské problémy a s promyšlenou strukturou, která do posledního obrazu korespondovala s našimi pocity beznaděje a zklamání, jež se každého z nás zmocňují při sledování politických afér současnosti.
Psáno z reprízy 23. října 2015, Studio Alta.
Democrazy or How to Peel an Onion Without Crying
Koncept a choreografie: Helene Weinzierl
Spolupráce: Helena Arenbergerová, Yuri Korec, Honza Malík, Viviana Escalé a Lucia Kašiarová
Hudba: Oliver Stotz
Light design: Peter Thalhamer
Dramaturgická spolupráce: Barbis Ruder
Herecký kouč: Marion Hackl
Scéna a kostýmy: Helene Weinzierl
Premiéra: 16. října 2012
Koprodukce: ARGEkultur Salzburg
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace