Deluxe - Bradley 4:18 (BalletBoyz). Foto: George Piper.
Složený večer Deluxe začíná jako dobře vystavěné hudební album – krátkým, avšak výstižným intrem, které naladí diváka na správnou atmosféru a plynule se překlopí do hlavní části. Šestice mužů v jednoduchých bílých jakoby vězeňských overalech lehce proplouvá jazzovou muzikou, která evokuje atmosféru kabaretů. Také choreografie v sobě místy skrývá kabaretní až muzikálová gesta. Je hravá, jemně komediální a zdánlivě neposedná – tanečníci stále křižují parketem sem a tam – stejně jako jazzová hudba. Výstupu sluší jednoduchost, a to i vizuální, a také nekonfliktní vyznění, které připraví diváka na následující part s názvem Bradley 4:18, jež je o poznání temnější.
Bradley 4:18 je dílem choreografky Maxine Doyle a ze dvou hlavních částí večera je tou narativnější. Pohrává si s příběhem muže Bradleyho, který se bůhvíproč, budí denně právě ve 4:18. Tento fakt nechává velký prostor imaginaci a různým intepretacím. Na potemnělé pódium, které díky osvětlení věrně evokuje čtvrtou hodinu ranní, přichází ztrhaný muž v pomačkaném obleku s monoklem. Působí vyhořele, neví, proč se ještě potácí světem, nemůže najít smysl. Svým svíjením jako by chtěl uniknout z místa, ze situace, z níž nevidí východisko.
Ostatní tanečníci ukazují zase jiné stránky Bradleyho, z nichž žádná nevyznívá pozitivně, všechny působí, že jsou vzájemně destruktivní. Druhý tanečník vypadá jako ztělesnění moderního „overthinkera“, který je pohybově o to spořejší, čím je hlasitější. Chrlí ze sebe slova jedno za druhým, ve 4:18 nemůže spát, protože ho trápí zrychlená mysl, která se zabývá naprostými podružnostmi, jako že musel místo rostlinného mléka použít normální.
Co se týče pohybu, největší požitek nabízí tanečník, který přichází na řadu jako třetí. Sám svého Bradleyho nazval narcistickým. Působí jako člověk, který se natolik ukájí sám sebou, že nemůže být vnitřně spokojen. Jeho tanec je plynulý a měkký, jako by prostorem jen proplouval. Pod jeho pohybem jsou cítit náznaky společenských tanců, snad rumby, která v sobě skrývá smyslné napětí. A skutečně si představuji, že tato třetí část Bradleyho má i neviditelného tanečního partnera, který je s ním, jak jinak než narcisticky, totožný.
Dílo Maxine Doyle je pohybově velmi neotřelé. Její choreografie v sobě kombinuje současný tanec, již zmíněné náznaky tance společenského, ale místy i muzikálovou a pantomimickou manýru. Dílu sluší také jazzová hudba, kterou moc často jako taneční doprovod neslyšíme a je to škoda. Dobře tvaruje jak hravou, tak temnou atmosféru, dokáže vzbuzovat neklid svou harmoničností i úlevu disharmonií.
Balletboyz jsou pohybově nesmírně kvalitním tělesem a ve skupinových scénách na sebe nestrhává pozornost pouze jeden tanečník, což je vzácné. Choreografie má dost sólových partů, během nichž si divák může vychutnat individualitu toho kterého interpreta, ve skupinových variacích jej pak nic neruší a může se soustředit na celek. Pokud bych měla Bradleymu 4:18 něco vytknout, pak to, že poměrně silná idea se asi v polovině ztrácí, představení začíná být abstraktní a již tolik nepodněcuje imaginaci. Ale vzhledem k tomu, o jak skvělý pohybový, vizuální i hudební zážitek se jedná, to moc nevadí.
O mnoho abstraktnější je druhá část Ripple (v překladu „vlnění“) choreografky Xie Xin. Ta narušuje jazzovou linku a pohrává si čistě s pohybem, zkoumá vlnění ve všech jeho podobách. Její choreografie je měkká, těla tanečníků připomínají převalující se duny písku, což zřejmě podporuje i místy šumící hudba. Stejně jako u choreografie Bradley 4:18, kde pomačkaný oblek dobře evokoval unaveného zaměstnance korporátu, zde sehrál významnou roli kostým, který v obou případech navrhla Katherine Watt. Ta oblékla tanečníky pro Ripple do extrémně vzdušných kalhot a tunik zemitých barev, které ještě více podporovaly vlnitý, měkký a jakoby líný charakter pohybu.
Místy dostává choreografie až nádech rituálního či dokonce bojového tance, vzbuzuje dojem posvátného obětování, propojení s něčím prapůvodním a přírodním, což tvoří dobrou opozici k první části večera, která se dotýká naopak všeho moderního, zrychleného a vykonstruovaného. Budu-li hodně spekulovat, může Ripple představovat východisko pro neutišitelnost Bradley 4:18. Druhé části večera však chybí pointa, gradování, změna tempa. Ripple zůstává únavně lineární, přestože se má jednat o vlnění. Choreografii by možná neuškodil také „vlnivý“ průběh, nejen pohyb.
V úvodu choreografka mluvila o tom, že je pro ni těžké pracovat s čistě mužskou energií a interpretace Balletboyz nevypadá vždy tak, jak by chtěla. Je pravda, že ve druhé časti Deluxe je patrné, že soubor má poměrně silný taneční rukopis, který choreograf jen tak nepřekryje. A myslím, že je to dobře.
Na facebookové verzi Deluxe je navíc příjemné, že je provázená slovem uměleckého šéfa divadelního domu i dramaturgickými úvody choreografů a záběry ze zkoušek. Divák má díky tomu mnohem komplexnější zážitek. Sice nemá možnost být v divadelním sále fyzicky, ale nabízí se mu jiná přidaná hodnota. Nejedná se navíc o klasický, často velmi statický divadelní záznam, který nepřenáší mnoho z kvalit představení naživo. Deluxe je natočen velmi profesionálně, kamera využívá možnosti různých úhlů pohledů a detailů.
Psáno z facebookové premiéry 27. 3. 2020.
Deluxe
Bradley 4:18
Choreografie: Maxine Doyle
Tančí: Joseph Barton, Benjamin Knapper, Harry Price, Liam Riddick, Matthew Sandiford, Will Thompson
Hudba: Cassi Kinoshi
Kostým: Katherine Watt
Light design: Andrew Ellis
Ripple
Choreografie: Xie Xin
Tančí: Joseph Barton, Benjamin Knapper, Harry Price, Liam Riddick, Matthew Sandiford, Will Thompson
Hudba: Jiang Shaofeng
Kostým: Katherine Watt
Light design: Andrew Ellis
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace