DEKKADANCERS s Českou filharmonií v Rackovi do široka rozevřeli svá křídla

Jonathan Livingston Racek. Foto: Pavel Hejný.

Autor Lucie Dercsényi

Podobenství o hledání svobody, identity a důvěry v sebe sama rozvedl Bach na několika desítkách stran. Ptačí hejno je tu metaforou lidského společenství, jehož zvyky a zažitý řád není radno porušovat. Racci jsou vykresleni jako tvorové, jejichž hlavním a jediným zájmem je shánění potravy. Bach události ilustrativně popsal a opředl je vlastní filozofií, v níž naše existence není ohraničena prostorem ani časem, skutečně se nerodíme ani neumíráme a vstupujeme do světa dojmů a podob, abychom se bavili, sdíleli zkušenosti s těmi, na nichž nám záleží, zkoumali, a především se učili, jak milovat. 

Story o rackovi, který se odmítl smířit s pravidly svého hejna držícího se při zemi, lze chápat jako alegorii lidského života, který je svazován společenskými systémy a pravidly. Mladý racek Jonathan Livingston se odlišuje od ptačí masy, odmítá každodenní pachtění za krmí jako jediným smyslem života. Chce se odlepit od stříbrné země, vzlétnout nad vodní hladinu a vyletět vzhůru k nebi. 

Je nasnadě, že úryvky z Bachovy literární předlohy se staly součástí hodinové inscenace, kterou dramaturgicky zastřešil Tomáš Vondrovic, jenž se rovněž postaral o režii mluveného slova. Text deklamují herečtí bardi Jiří Lábus a Vilém Udatný, jejichž přítomnost nezasahuje do samotné taneční textury a oba protagonisté, pokud nesedí, tak po lesklém, stříbřitém baletizolu přechází a přejímají různé role (jsou Changem, Fletcherem i Jonathanem Rackem). Jejich syté hlasy vnáší do představení jistotu tvrzení ověřených životními zkušenostmi a nesou se rozhlehlou Dvoranou Rudolfina. 

Působivý prostor

Vysoké stropy, mohutné sloupy, neorenesanční výzdoba, centrální ozdobné schodiště, které vede do Galerie Rudolfinum, jsou impozantní. Na ochozu točitých schodů hraje muzikantský sextet: tři houslisté, dva violoncellisté a klarinetista. Živá hra na nástroje se mísí s nahrávkami, skřehotavým křikem racků, zvuky mořského příboje a společně s výraznými smyčci a dechy tvoří doprovod, jehož autorem je Ivan Acher. 

Zpoza sloupů vykukují tanečníci, postupně vchází na hrací plochu, každý se uhnízdí u svého bidýlka – pojízdných stojanů s nainstalovanými světelnými tubusy. Luminiscentní objekty, svítící válce, vyzařují žlutý jas a v jeden moment se zbarvují do zelena. 

Zlatavé paprsky dopadají na těla tanečnic v šedých legínách a přiléhavých topech, posléze v bílých vršcích s kruhovým límcem, ve světle vynikají obnažené trupy tanečníků ve světlých kalhotách. Inscenace je zahalena do bílo-šedavého oparu, který dodává rozlehlému prostoru Dvorany intimitu. Šestice tanečníků (Tereza Kučerová z původní sedmičlenné sestavy z důvodů zranění v mnou navštíveném večeru vypadla) představuje hejno opeřenců, nervózních a neklidných.

Paže aktérů jsou jako ptačí pařátky, jimiž ukořisťují nalezenou potravu, o níž se přetahují. Těkají hlavami, rozevírají ústa a stále se plahočí na zemi. Jen jeden z nich, Jonathan Livingston, se s takto přízemním údělem odmítá smířit. Má přeci křídla, může vzlétnout a vznést se do nebeských výšin a dálav. Ptačí rada ho však vykáže a Jonathan se učí létat od Changa. Krouží nad zemí a vodní plochou, letí střemhlav, stále rychleji a rychleji. Nakonec má i své žáky, jedním z nich je i Fletcher Lynd, ještě mladík, ale už si od hejna užil tolik ústrků a nespravedlnosti. A právě on v samém závěru inscenace ve shodě s Bachovou předlohou začíná vlastní zápas s učením se létat. 

Interpretační vytříbenost

Ondřeji Vinklátovi se podařilo přenést esenci spisovatelových myšlenek do detailně propracované taneční struktury, v níž každý z tanečníků zaujímá osobité místo. Patrik Čermák je nejchamtivějším ptačím/lidským jedincem, jenž vždy urve z krmně nejvíce. Natalia Metodijeva je sice nejdrobnější, ale o to urputněji si hájí své místo v hejnu. Adriana Štefaňáková je sebejistou, lepou samičkou, Klára Jelínková udivuje rozvahou a odvahou, kdy se nebojí v boji o potravu naskočit na záda protivníka a poprat se s ním. Zprvu nesmělý Florian Garcia se stává Rackovým žákem a následníkem a dostává kuráž učit se dál létat. 

Ptačí společenství je svým chováním až protivné, výstižně a všemi interprety mistrně zachycené v rychlých, trhavých pohybech připomínajících neklidné pobíhání racků po písečném pobřeží. Okamžiky ztišení a klidu přináší Albert Kaše v titulní roli Jonathana Livingstona Racka. Velké oblouky paží a nohou, tiché přešlapy na podlaze a kotouly harmonizuje s vyrovnaným, pravidelným dechem doprovázeným máváním křídel. Křídla tu nepředstavují jen paže, ale také světelné válce, které si tanečníci přikládají k tělu a v jednom z obrazů z nich vytvářejí široce roztažené Jonathanovy perutě – je to krásný moment…

Kromě velmi komorních, niterných zjevení Vinklát pracuje s groteskní nadsázkou, která nejlépe vychází ve výjevu „soudního tribunálu“, kdy se hejno Jonathanu Rackovi škodolibě vysmívá, zatracuje ho a vyhání pryč. 

Ondřej Vinklát má v sobě jasnou touhu tvořit, vychází ze svých interpretačních zkušeností, které rozvíjí s bujnou fantazií a originalitou. Sborové party jsou v prostoru proměnlivě rozvržené, synchronní části vyzařují naléhavost ve správný čas a na správném místě, aby se z nich tanečníci po chvíli vymanili a dali na odiv svou individualitu. Od výrazných fyzických poryvů se Vinklát dostává ke gestickým a výrazovým nuancím, jeho choreografie je prostoupena nápady, do nichž se propisuje neurotičnost, prudkost i zklidnění ptačí/lidské komunity. 

Projekt Jonathan Livingston Racek vyšel na výbornou. Je vytvořen s uměleckou zručností, režijním a choreografickým umem, kdy tanec byl výmluvnější než, pro mě místy tak trochu dětinské, literární rozpravy Richarda Bacha. 

Psáno z představení 30. srpna 2024, Dvorana Rudolfina. 

Jonathan Livingston Racek

Režie a choreografie: Ondřej Vinklát
Scénář: Ondřej Vinklát, Tomáš Vondrovic 
Režie mluveného slova: Tomáš Vondrovic 
Předloha: Richard David Bach 
Hudba: Ivan Acher 
Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská 

Zvuk: Jan Středa

Světelný design: Lukáš Brinda

Produkce DEKKADANCERS: Pavel Knolle Tereza Baschová

Produkce Česká filharmonie: Ondřej Sikora, Ludmila Mojžíšová
Tanečníci: Albert Kaše, Natalia Metodijeva, Tereza Kučerová, Adriana Štefaňáková, Klára Jelínková, Florian Garcia, Patrik Čermák 
Herci: Jiří Lábus, Vilém Udatný

Housle: Marcel Kozánek, Ondřej Skopový, Jakub Křivánek 
Violoncello: Dora Hájková, Alena Šístková, Štěpán Drtina 
Klarinet: Matouš Kopáček 

Dirigent: Filip Urban 

Premiéra 28. srpna 2024, Dvorana Rudolfina