Dekka Dancers v novém světle
Mladý soubor Dekka Dancers vznikl jako projekt členů souboru baletu Národního divadla, kteří cítili potřebu vyjádřit se tanečně ještě jinak, po svém. Zakládajícími členy, hlavními choreografy a tanečníky jsou Viktor Konvalinka a Tom Rychetský, netančícím členem souboru je také fotograf Pavel Hejný. Kromě těchto tří osobností můžeme v různých projektech Dekka Dancers vidět především jejich kolegy z Národního divadla: Zuzanu Šimákovou a Tomáše Červinku, kteří též uvádějí vlastní choreografie, dále Sylvu Nečasovou, Kristýnu Němečkovou, Ayu Watanabe, Jonáše Dolníka a další.Zpočátku na sebe tento soubor upozornil hlavně humornými díly, jako byly choreografie Jakstohoven, Kill de Bill či Umírněnost Ztracených, koláže komických scének a kvalitních tanečních výkonů v moderním duchu, s videoprojekcí, použitím současné popové hudby, inspirací akčními hrdiny a videohrami. Jejich hlavním poznavacím znamením byla odlehčenost a smysl pro humor, což bylo v kontextu české taneční scény skutečně velice potřebné a žádané. Není proto divu, že od začátku sklízeli úspěch a podporu publika. Od roku 2009, kdy byla skupina oficiálně založena, uvedl soubor celkem devět čistě tanečních projektů, a to jak humorných, tak i vážnějšího charakteru.
Desátá a zřejmě nejvíce ambiciózní choreografie byla uvedena na Nové scéně v úterý 14. května 2013 pod názvem Černý mraky nepláčou. Výjimečnost tohoto projektu spočívá ve spolupráci s významným evropským tanečníkem a začínajícím choreografem Jiřím Pokorným, scénografem Janem Nečasem nebo se skladatelkou elektronické hudby Yukari Sawaki. Než se ale hlouběji ponoříme do tohoto zajímavého díla, je nutno zmínit i další novinku Dekka Dancers, která byla uvedena v první části květnového večera. Jednalo se o duet Viktora Konvalinky a Tomáše Červinky s názvem Port 9. Podle popisu v programu se jednalo o zobrazení okamžiku, kdy se člověk ocitne sám se sebou a stává se sám sebou. Do toho se prolíná vzpomínka na určitou událost, v tomto případě na oslavu narozenin, která jako by byla spouštěčem celé škály emocí. Zdá se, jako by v sobě postava měla určitý rozkol, jenž se projevil zdvojením osobnosti. Výsledkem jsou duety postavy a jejího „druhého já“, jejichž vztah je poněkud komplikovaný, je to soulad a souboj zároveň. Děj či téma je spíše rámcem pro několik tanečních výstupů, ať sólových či v páru, v podání dvou výtečných tanečníků. Jejich pohyb je absolutně plynulý, mužný a přitom téměř neslyšný, rytmicky sleduje vybrané skladby složené do koláže. Co píseň, to nový výstup. Jedním z vrcholů tohoto díla byl druhý kontaktní duet v rytmu zvláštně dunivé hudby, který plně zaujal jak vizuální, tak sluchové vjemy diváka a ten se tak mohl do akce dějící se před ním plně ponořit. Dalším zajímavým výstupem bylo sólo Viktora Konvalinky, jehož rekvizitou či spíše partnerem bylo autíčko na dálkové ovládání. Tento vtipný nápad byl rozvinut i zajímavým a přesným provedením, až to skoro vypadalo, že ono auto je živý tvor. Kvalitní
pohybové provedení, jemu odpovídající hudební doprovod a vynikající práce se světlem Pavla Kotlíka daly dohromady sice ne převratnou, ale zato příjemnou podívanou.
Po tomto díle následovala přestávka, a již během ní vlastně začalo druhé představení: z reproduktorů se linuly zvuky bouřky a deště, atmosféra se proměnila, v sále jako by se najednou ochladilo. Tento zvukový prolog předcházel choreografii Jiřího Pokorného Černý mraky nepláčou. Jiří Pokorný byl dlouholetým členem slavného holandského souboru Netherlands Dans Theater, poté několik sezon tančil ve skupině Kidd Pivot kanadské choreografky Crystal Pite a v současnosti je na volné noze coby tanečník, pedagog a choreograf. Vlastní tvorbě se věnuje již téměř sedm let, z toho několikrát spolupracoval s pražskou skupinou pohybového divadla Spitfire Company. Choreografie Černý mraky nepláčou je ale jeho první větší projekt uvedený na pražské scéně. Dílo je „inspirováno pocity a myšlenkami, které jsou vědomě i nevědomě potlačovány a skrývány v nitru lidské duše.“ Jak sám jeho autor uvedl v rozhovoru pro Taneční aktuality.cz, vycházel převážně z pocitového vnímání „neživotné životnosti“ (zátiší – mrtvá příroda) a přechodu z živého do mrtvého a naopak. „Současně se choreografie dotýká nepřeberného množství živých pocitů, které se nacházejí v nitru lidské duše, jsou zakryty maskou, která je studená, bez výrazu a chrání vše před nebezpečím stále očekávaného prozrazení,“ dodal choreograf. Právě maska je hlavní rekvizitou tanečníků, nebo spíše kostýmním prvkem. Jinak je všech osm interpretů oblečeno do černého oděvu s dlouhými rukávy a nohavicemi. Do tmavých tónů je laděná i scénografie Jana Nečase, která se skládá z na sebe navršených černých deštníků v zadním plánu jeviště. Tento celkem jednoduchý nápad působí v prvních chvílích po rozevření opony naprosto fascinujícím dojmem. Výborný je opět světelný design Pavla Kotlíka, který skvěle podtrhuje ponurou atmosféru díla. Nutno zmínit i profesionální hudební aranžmá Yukari Sawaki, jenž sestávalo kromě jejích skladeb i z hudby P. I. Čajkovského, Matmose, Cinematic Orchestra, Penguin Caffe Orchestra a Wima Mertense.
Samotný pohyb sestával většinou ze skupinového tance a několika sólových výstupů čtyř mužů a čtyř žen, kteří byli díky maskám dokonale odosobněni. Navíc, téměř veškerý pohyb se odehrával v pozici zády k divákům, přičemž bílé masky, kterými "se dívali" do hlediště, měli v týlu hlavy. Tento prvek vyvolával velice zvláštní dojem, divák musel neustále přemýšlet o tom, jak se vlastně jednotliví tanečníci pohybují, kdy jsou zády a kdy jsou čelem... až to nakonec docela přestal vnímat. Naprosto odosobněné postavy procházely prostorem a jejich pohyb byl zneklidňující a fascinující zároveň.
Černý mraky nepláčou jsou bezesporu vizuálně velice zajímavým dílem, které vyvolává v divácích mnoho otázek a rozporuplných pocitů. Vynikající scénografie, světla i hudba podpořily choreografovu myšlenku, která byla promítnuta do tance výtečných tanečníků (tentokrát mezi nimi byly kromě tanečníků ND i dvě členky Pražského komorního baletu). Jediné, co chybělo, byly odpovědi, pointa, závěrečné vydechnutí. Ale možná, že ve věčném koloběhu života žádná pointa ani být nemůže, zůstává jen to věčné napětí. Soubor Dekka Dancers se tímto večerem posunul zase o něco dál. Choreograficky mají samozřejmě sami o sobě dobrý potenciál a zapomínat by se stále nemělo ani na humorný rozměr jejich tvorby, otevření se novým spolupracovníkům a choreografům je ale pro tak výtečné inteprety také novou a přínosnou cestou. Psáno z premiéry 14. 5. 2013 na Nové scéně Národního divadla.
Port 9
Koncept a choreografie: Viktor Konvalinka a Tomáš Červinka
Light design: Pavel Kotlík
Scéna a kostýmy: Dekka Dancers
Tančí: Viktor Konvalinka a Tomáš Červinka Černý mraky nepláčou
Koncept a choreografie: Jiří Pokorný
Light design: Pavel Kotlík
Scéna a kostýmy: Jan Nečas
Hudební aranžmá: Yukari Sawaki
Produkce: Zuzana Hájková
Tančí: Tomáš Rychetský, Viktor Konvalinka, Tomáš Červinka, Marek Svobodník, Kristýna Němečková, Nikol Šneidrová (PKB), Jaroslava Janečková (PKB), Zuzana Příhodová Premiéra: 13. 5. 2013
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Václav Marcol
Známená to tedy, že pouze se znalosti klasického tance se absolvent uplatní špatně nebo dokonce vůbec? Učilo se dosud…Kristýna Slezáková novou ředitelkou Taneční konzervatoře Brno: Dnešní absolventi potřebují k uplatnění kompletní výbavu