Debut - Choreografický ateliér II.

Autor Lucie Kocourková

Baletní soubor Národního divadla Brno zahájil minulou sezónu novou tradici – choreografické dílny, ve kterých jeho členové dostávají příležitost vyzkoušet si vlastní tvorbu. Jakási obdoba pražských Miniatur, ale s možností častějšího reprízovaní. Debutu patří jeviště divadla Reduta.

Letos své práce představilo devět členů NDB a čtyři hosté. Objevilo se několik moderních choreografií, neoklasická i lidová inspirace a tři komické kusy. Některá dílka stála na pomezí současného tance, který však ještě zcela neupustil od zažitých schemat klasického baletu – někdy použitím prvků, někdy spíše zažitými pohybovými principy. Zatím malá zkušenost se současnou tvorbou nedovoluje ještě těmto tvůrcům vyhraněnost stylu, a tak při prezentovaných choregrafiích nebylo občas zřejmé, zda se toto směšování stylů stalo záměrem nebo omylem. Užití klasických prvků občas působilo jako anomálie, která do zvoleného stylu nezapadala, především když šlo o určitou pohybovou vazbu, skoky či vedení paží. Detaily tvoří souvislý celek a nejvýrazněji se opak projevil u prvních tří kusů.

První z choreografií, Concierto de Aranjues, představila Markéta Habalová. Ucelený příběh tří dvojic sledoval poměrně oblíbenou linku: unifikovaná skupina lidí – odvážný jedinec – přesvědčování – radost ze svobody – náhlý strach ze svobody – návrat k unifikaci, kterému nezabrání ani láska. Jako rekvizity tu posloužily kostýmy připomínající vzdáleně vězeňský oděv.

Následovala studie Aki Nishio ze života dvou párů Život je pohyb (název odpovídal choreografii, nic víc, nic míň) a posléze typické zpodobení milostného trojúhelníku v kusu Gianvita Attimonelliho Tango per Amore. V úvodní části zazněl na scéně klavír (Tomáš Ibrmajer), což hned vneslo na jeviště živější atmosféru. Prostředí blíže neurčené tančírny jako stvořené pro svádění dvou mužů: ráz tanga jako tance vášně ale přebily zbytečná přepjatost klasických prvků a dokonce celá mužská variace. Výsledkem nebyl kontrast nebo umocnění atmosféry, ale rozmělnění.

Zajímavé rozvinutí pohybu slibovala choreografie Jing Jang Karoliny Poláškové Kovácsové a Michaely Schusterové, která skončila nečekaně brzy. Jen jako kratičká ukázka, která pouze naznačila možný vztah dvou tanečnic oblečených v černé a bílé. Téma pravda odvěké, ale jeho zpracování nabízelo jinou kvalitu pohybu než předchozí kusy. Tato choreografie by zasloužila rozvinout dál než za pouhý prolog.

Komickou choreografii Jsme jací jsme pak představila Nelka Lazović. Princ dvořící se uklízečce, pak v zajetí dvou bodrých servírek, opilecká etuda zhrzené milenky a malá show na závěr. První část, která ještě budila dojem vážného výjevu, byla sólem na ruskou píseň (pěvecký soubor Lube) a až na přehnanost některých gest i působivou výpovědí.

Do hájemství fyzického divadla zabrousila překvapivě zralým způsobem Zdeňka Kerlesová v choreografii Sin amor. Tři ženy jako loutky bez duše ovládané příkazy zvenčí a marně se snažící uniknout brutálním partnerům… Proti tomu kratičké sólo Za tebou na španělskou píseň, které spíš jako pohybovou ministudii pro jednu tanečnici „dodala“ pražská choreografka Mirka Eliášová, prošumělo bez povšimnutí.

Po lidovém motivu sáhla Markéta Habalová: v choreografii My pajďom s kaňom (píseň též z repertoáru ruské skupiny Lube) pro tři tanečníky využila dynamické skokové vazby. Tanec tří chlapců ovšem nedokázal obsáhnout mohutnou kulisu hudební nahrávky sborového zpěvu.

První část uzavřel skeč Snídaně šampionů od Marka Svobodníka. Uhlazený hudební doprovod si autor vypůjčil od Zdeňka Merty, respektive z představení Laterny magiky Casanova. Ke scéně z restaurace, kde si jeden návštěvník k snídani objedná zpacifikování stolovníka vyšší vrstvy, který zapomněl peněženku, a v poslední chvíli zjišťuje, že ho nešťastnou náhodou čeká stejný osud, se nicméně výtečně hodil. Sice se jednalo spíš o pantomimu než o tanec, ale publikum bylo vděčné.

Po přestávce čekaly diváka už jen čtyři choreografie. Poslední dotek od tanečnice Eriko Wakizono by mohl být začátkem velkého neoklasického pas de deux. Autorka zde ztělesňuje dívku, která se setkává snad se snem nebo se vzpomínkou na muže z fotografie, po kterém truchlí. Přirozená práce s klasickým tanečním slovníkem diváka navnadila, ale choreografie skončila příliš brzo.

S geometricky čistým duetem přispěl do brněnského programu Mário Radačovský, současný šéf Slovenského národního divadla. Choreografie Silence na hudbu Gustava Mahlera je kultivovanou modernou na špičkách. Otevírá i zavírá ji stejný obraz, obraz ženy, která se snaží probudit city muže, ženy téměř osudové. Kus patří k tomu druhu, jehož interpretace vyžaduje vyspělou klasickou techniku.

Choreografii Los Sueños do Brna přenesla Hana Turečková z pražského Národního divadla. Shodou okolností jsme o ní psali již dvakrát a je zajímavé vidět ji na novém jevišti. Tanečníci NDB ji interpretují přesně a synchronizovaně, s napětím, které tento mikropříběh o setkávání ve snech vyžaduje. Se znalostí předlohy není možné přehlédnout, že pro technický personál divadla Reduta skončil zápas s projekcí nula jedna v jejich neprospěch…

Program uzavírá komická choreografie dalších Pražáků Tomáše Rychetského a Viktora Konvalinky Jakstohoven, kterou uvedli na posledních Miniaturách. V Brně funguje na publikum stejně zaručeně, ať už je to sekvence zpomaleného běžeckého závodu neodolatelně (stereo)typizovaných reprezentantů ras a národů, kteří se vzájemně vyřazují ze hry, dvojník Michaela Jacksona zasypaný konfetami a obdivovateli nebo „uklízečský“ tanec se smetáky na Montiho čardáš od Evy Pilarové.

Pestrý večer v Redutě je dobrým počinem, který umožňuje tanečníkům zkusit si jinou úlohu v divadelní tvorbě, než je interpretace rolí na jevišti. Nebylo by asi spravedlivé dívat se na jejich práce stejně jako na díla etablovaných choreografů, všem také patří blahopřání k odvaze vystoupit v této úloze před publikum. Myšlenka choreografických ateliérů je ve světě obvyklá a je skvělou příležitostí k vyzkoušení nových možností a objevování talentů.

Psáno z reprízy 16. 10. 2009.

Foto: Kristýna Šopíková