Dances at a Gathering / The Cellist – Virtuózní propojení hudby a emocí

Dances at a Gathering. Foto: The Royal Ballet/ Bill Cooper.

Autor Lucie Dercsényi

Poezie v pohybu

Dances at a Gathering znamenaly v roce 1969 návrat Jeroma Robbinse (1918–1998) po třináctileté pauze do New York City Ballet. Velmi rychle začal zkoušet, a když ukázal dvacetipětiminutovou choreografii Georgi Balanchinovi, ten mu řekl: „Udělej více, udělej to jako popcorn.“, a přitom prý pražené kukuřičné pukance pojídal. A tak Robbins pokračoval a vytvořil pětašedesát minut dlouhé dílo pro deset tanečníků.

Na evropském kontinentu je Robbins spojován převážně s muzikálovou produkcí, když ho nejen v Americe proslavila Bernsteinova West Side Story. Potomek ruských židovských emigrantů původně snil o dráze chemika, nakonec do svého vzdělání zahrnul studium klasického, moderního, španělského a orientálního tance, herectví se věnoval v kurzech Elia Kazana, hrál na klavír a housle. Na jevišti se uplatnil jako herec i tanečník a počátkem čtyřicátých let vytvořil první choreografické skici a uvedl balet Fancy Free, který mu otevřel dveře na Broadway a k filmu. V roce 1948 se stal členem New York City Ballet, kde tančil a uvedl další tituly. O deset později založil Ballets USA a dostal nabídky ke spolupráci od American Ballet Theatre, Joffrey Ballet, Švédského královského baletu a Dánského královského baletu. Robbins se tak během své kariéry stal nepřehlédnutelnou osobností, která se natrvalo zapsala do taneční historie.

V Dances at a Gathering se nechal unést Chopinovými opusy (skladatelovy opusy využil také v The Concert, 1956; In the Night, 1970; Other Dances, 1976, vytvořený pro Michaila Baryšnikova a Natalii Makarovou). Vybral celkem osmnáct klavírních skladeb – osm mazurek, pět valčíků, tři etudy, po jednom scherzu a nocturnu, které vystihl s neuvěřitelným vizuálním důvtipem.

Skladby Fryderika Chopina v podání klavíristy Roberta Clarka byly v přenosu samy o sobě působivé, ovšem v Robbinsově taneční kompozici získávají ještě na větší síle a jímavosti. Děje se tak samozřejmě zásluhou skvělé interpretace. Plejádu tanečních obrazů, vsazených do obnažené scény s modravě bílým horizontem připomínajícím oblohu, zahájilo sólo Alexandera Cambella. Plné mužné dynamiky, čtveráctví a trocha naparování dalo od první chvíle na vědomí, že budeme svědky neopakovatelného uměleckého zážitku. Invence, s níž choreograf rozvinul, narušil a odlehčil vážnost akademického tanečního kánonu, bere dech. A to náročností, kterou klade na každý výstup, kdy se v nepřetržitém sledu střídají sóla, duety, tria, kvartety a sextety zakončené ve finále výstupem všech deseti interpretů. V jednoduchých kostýmech, odlišených jemnými odstíny pastelových barev u tanečnic a sytějšími témbry pánských oděvů, vyniká estetická vytříbenost póz i jemná pikantérie v práci paží a nohou. Těla tanečníků zachycují proměnlivé nálady Chopinových kompozic s naprostou odevzdaností a precizností, bez sebemenšího zaváhání. Do mužských i ženských partů proniká hravost, nevytrácí se elegance, vzájemný kontakt a souhra všech sólistů.

Duet Francescy Hayward s Williamem Bracewellem obsahuje něhu, láskyplné odevzdání i mírnou dávku koketérie. Lyrické a tklivé je pas de deux Marianelly Nuñez a Frederica Bonelliho s náročnými zvedačkami a kostýmy laděnými do pudrové a fialové barvy. Jiskrnou živelnost vyzařuje Yasmine Naghi ve žlutých šatech a ve druhé půli baletu Laura Morera v zelených, obě dynamické, šibalské a technicky suverénní.

Proud tanečních vazeb je doslova strhující a nechce se věřit, že Robbinsovy Dances at a Gathering slaví padesát let od premiéry. Zůstávají stále podmanivé, tanečně důvtipné, cudné, smyslné i křehké v barvitém proudu emocí, které tanečníci The Royal Ballet předávají s puntičkářským zápalem. Všichni jsou vynikající ve svých variacích, vnímaví na doteky a kontakt mezi sebou. Díky jejich soustředěné intepretaci tak zůstává Robbinsova kompozice nestárnoucí „poezií v pohybu“.

Trpký úděl

Choreografka Cathy Marston zastávala v letech 2002–2007 funkci Associate Artist of the Royal Opera House a do roku 2013 ředitelky Bern Ballet. Tato pětačtyřicetiletá drobná blondýnka studovala na Cambridge a The Royal Ballet School. Její první prací pro The Royal Ballet se stal v roce 1997 titul Figure in Progress. V současné době spolupracuje s vícero soubory včetně Northern Ballet, Danza Contemporánea de Cuba nebo Finský národní balet. Ve své tvorbě se věnuje narativním dílům – nastudovala například Dangerous Liaisons pro Dánský královský balet (2017), Lady Chatterley’s Lover pro Les Grands Ballets Canadiens (2018) či Victorii v Northern Ballet a National Ballet of Canada (2019).

Nyní dostala příležitost představit nové dílo v Covent Garden. V inscenaci The Cellist, se shodnou stopáží jako předcházející Robbinsův opus, vycházela z životního příběhu jedné z nejvýznamnějších violoncellistek Jacqueline du Pré (1945–1987), která zemřela na následky roztroušené sklerózy ve dvaačtyřiceti letech.

Marston se soustředila na její hudební kariéru a vztah s manželem Danielem Barenboimem, do něhož se i v baletu zamiluje, když hraje Elgarův Violoncellový koncert e moll. Aranžmá oblíbených Jacqueliných skladeb zakomponoval do vlastní, instrumentálně znělé partitury k baletu Philip Feeney.

V baletu je upřena pozornost na vztah slavné hudebnice k jejímu osudovému nástroji – alespoň tak ho choreografka vnímá a nechává ho roztančit Marcelinem Sambé, který už zabarvením pokožky evokuje barvu instrumentu, který du Pré tak mocně učaroval. Jako malé děvče ji tančí Emma Lucano (studentka The Royal Ballet School), jež spatří violoncello, které se pod jejíma rukama proměňuje v živý organismus, s nímž hráčka souzní v dynamických i jemných akcentech. Plisé na hnědé košili Sambého vypadá jako struny; scéna se mění pojezdy stěn, které jsou nejen útrobami nástroje samého, ale rovněž domem, kde Jacqueline dospívá, koncertní síní a v závěru místem, kde nehybně sedí v křesle zasažena nevyléčitelnou nemocí, kdy ztrácí vládu nad svým tělem.

Matthew Ball prožívá jako slavný dirigent vášnivý vztah s geniální cellistkou, kterou ztělesnila Lauren Cuthbertson. Jejich vztah je plný bouřlivých emocí, milostné vzplanutí tak mocné, že Jacqueline zanedbává hru na nástroj a Sambé zůstává přikrčen sedět na lavici. Rýsuje se tu paralela fatálních vztahů du Pré s mužem- manželem a mužem- nástrojem. Oba se jí nakonec s postupující nemocí vzdalují, smutný osud se naplňuje.

Marston vypouští konflikty, které zasáhly do života cellistky, ať jde o milostný románek její sestry s Barenboimem či jeho vztah s pianistkou Elenou Baškirovou, s níž měl dva syny (zcela věrohodně je zachycuje biografický snímek režiséra Ananda Tuckera Hilary a Jackie z roku 1998, v němž v hlavní roli exceluje Emily Watson). Lauren Cuthbertson je ovšem důsledně oblečena do stejných modrých šatů a pleteného svetříku, jako nosila Jackie.

Nad scénou pomalu krouží světelná rampa, která v různých úhlech osvětluje jeviště a stává se nedílnou součástí řešení v jednoduchém náznaku vytvářející daná prostředí, v nichž Jackie hraje (jako) o život. Citlivě nastavená souhra hudby, scénického designu, a především samotná choreografická kompozice dodávají dílu dojemnost i náruživost, s níž Jacqueline prožívá své štěstí a vzdoruje osudu.

Marston ji nechává tančit na špičkách, což nebrání v tom, aby do každého gesta, pohybové fráze, variace nezahrnula duchovní a myšlenkové pochody postavy. Neoklasickou taneční materii obohacuje o nepřeberné množství originálních nápadů, zvláště v případě nástroje fyzicky ztvárněného Sambém. Tělo tanečníka se stává instrumentem, „vyluzuje“ hluboké tóny hudby a zachycuje hořká zákoutí lidské duše. I Cathy Marston, stejně jako Jerome Robbins, vytvořila virtuózní kus.

Psáno z přenosu 25. února 2020, Bio Oko.

Dances at a Gathering
Choreografie: Jerome Robbins
Hudba: Fryderyk Chopin
Kostýmy: Joe Eula

The Cellist
Choreografie: Cathy Marston
Scénář: Cathy Marston a Edward Kemp
Hudba: Philip Feeney
Scéna: Hildegard Bechtler
Kostýmy: Bregje van Balen
Light design: Jon Clark

Zdroje:

Larousse, Dictionnaire de la danse, 2008

www.roh.org.uk/people/cathy-marston