Dance Lab – Tvůrčí laboratoř Baletu ND

Nervous Walls. Foto: Lukáš Kaboň.

Autor Zuzana Rafajová

V letošní taneční laboratoři bádalo celkem sedm tvůrců a tvůrkyň, jejichž výsledky práce byly představeny na jevišti Nové scény Národního divadla, která se zdá být ideálním prostředím pro první pokusy či novátorské experimentování mladých aspirujících choreografů.

Mezi sedmi statečnými byly v letošním ročníku dvě ženy – Abigail Bushnell a Rebecca Mabin, jejíž Nervous Walls celý program otevíraly. Sborové číslo pro jedenáct tanečníků shodně oblečených v černých kalhotách a bílých košilích doprovázela hudba Jacoba Colliera, a jakkoli se jednalo o jednoho skladatele, výsledek působil poněkud roztříštěně a nevyváženě a spojení jednotlivých písní mi nedávalo příliš smysl. Úvod choreografie byl pohybově docela zajímavý, především díky hře zastavovaných póz, následně však docházelo k čím dál většímu rozmělnění, a jakkoli měla autorka nějaký vyšší záměr a myšlenku, kterou chtěla divákovi předat, letěla očividně zcela mimo mé senzory.

Její kolegyně Abigail Bushnell si v Edges of the Present vedla o něco lépe. Komorní dílo pro pětici tanečníků (dva muži a tři ženy) si hrálo s variacemi duetů a sól, na které se příjemně dívalo, přesto bych ocenila, kdyby partnerský tanec přinesl něco trochu nápaditějšího. Na druhou stranu je však třeba si uvědomit, že jde o prvotinu a testování vod, které proběhlo v podstatě úspěšně.

Zapátrám-li v paměti a porovnám generace předchozích tvůrců s těmi dnešními, odlišují se mimo jiné tím, že se ve svých choreografiích více z nich nebálo práce s větší skupinou tanečníků a zapojením dalších divadelních složek, především na poli scénografie či významotvorného kostýmu.

Fraser Roach v Carpe Diem na jeviště postavil les větráků, mezi něž se jako parodie uměleckého kritika posadil pokuřující Benjamin Husson ve výrazném obleku, zatímco před ním v černých kombinézách tančili Aya Watanabe a Jakub Rašek, kteří výsledné dílo svým výkonem táhli výrazně vzhůru.

Viral Marca Accardiho nad jevištěm zastřešovala napnutá bílá drapérie, prostor ohraničovaly světelné pásy a v dunícím techno mixu (o který se postarala jedna z tanečnic Theodora Lehu) se vlnili tanečníci v unisex bílých kostýmech s vykrojenými zády, z nichž nelze opomenout jako ostatně vždy vynikající Kristýnu Němečkovou a Kristinu Kornovou. Jednotu pak nevybíravě narušil nevypočitatelný, nebezpečně působící element ve formě fenomenální Alice Petit v červených šatech. Viral byl rozhodně nejvýraznějším počinem programu s nejjasnější snahou o unikátní, svébytné vyjádření, paradoxně to bylo ale rovněž dílo, u něhož byly nejpatrnější vnější vlivy – červené šaty nešlo nespojit s obdobným prvkem z Forsythova The Second Detail, určité sborové momenty zase odkazovaly k pohybové estetice Sharon Eyal, jiné k práci s tělem a partnerem Wayna McGregora a dalších. Dává smysl, že se začínající tvůrce inspiruje od ověřených zdrojů, ve chvíli, kdy jsou však součástí kmenového repertoáru souboru (Eyal by se měla dočkat premiéry v březnu 2022), může být očividnost v jejich využití trochu problematičtější.

V pravém slova smyslu miniaturou zůstalo Only Sometimes Johna Powerse s hudbou Bély Bartóka a Sergeje Prokofjeva. Trio pro Roberta Jerjena, Samuela Price a Ninu Thür skončilo téměř dříve, než začalo, a mohu-li soudit na základě vhledu, kterého se divákům dostalo, byla to škoda, protože potenciál v Powersovi je a bývalo by mě bavilo jej objevovat na delší časové ploše.

Na opačné straně spektra stály vpravdě nekonečné Pictures from Chronos Basila Schwerzmanna, které lapily diváka ve světě německy zpívané disonantní skladby Matthiase Muellera, z něhož nebylo úniku a který neúnavně mučil vršenými dalšími a dalšími pasážemi. Jak by pravil klasik, i kdyby bylo dílo o polovinu kratší, stále by bylo dlouhé.

Kdo si vzpomene na Miniatury, ví, že vždy končily nějakou taškařicí, povětšinou z dílny Tomáše Rychetského, Viktora Konvalinky nebo později Marka Svobodníka. Letos si prémiové místo na závěr programu vysloužil Matěj Šust a jeho Křišťálová studánka, kterou otevíral referát o J. V. Sládkovi z úvodní přednášky hry Járy Cimrmana Afrika aneb Češi mezi lidožravci přednesený Štěpánem Benyovszkým, jenž se na Šustově díle režijně podílel. Výjev od křišťálové studánky doprovázela zvuková koláž hlasových projevů ptactva od slepic po pávy a nápadně nalíčení tanečníci v saronzích jasných barev vypadali spíše než zástupci opeřenců jako členové primitivního kmene, patrně javorového. Jednotlivé výstupy propojoval přednes Sládkových veršů v podání tu nadšeného, tu znuděného, tu roboticky odtažitého Radúze Máchy, aby vše zakončil duet ladných, elegantně a halasně odfrkujících laní Ayi Watanabe s Patrikem Holečkem.

Dance Lab jako platforma svého druhu na jevišti Národního divadla dlouhé sezóny chyběla, a i přes nevyvážený výsledek, který je jaksi podstatou podobných programů, je dobře, že se ji povedlo naplánovat a uskutečnit. Teď lze jen doufat, že nešlo o pouhé osamocené plácnutí do vody a v této bohulibé činnosti bude soubor pokračovat, jakkoli rozumím tomu, že zařídit podobné večery v rámci nabitého hracího plánu není produkčně a organizačně úplně jednoduché. Pro příště, bude-li tedy nějaké, bych k pečlivě uvedené a rozepsané hudební složce každého čísla (což kvituji s nemalým povděkem) doplnila i tvůrce kostýmů, scénografů či světelných designérů, byť by měly být všechny profese zaštítěny autorem choreografie.

Psáno z premiéry 19. listopadu 2021, Nová scéna Národního divadla.

Dance Lab

Nervous Walls
Choreografie: Rebecca Mabin
Hudba: Jacob Collier

Carpe Diem
Choreografie: Fraser Roach
Hudba: Yann Tiersen

Pictures from Chronos
Choreografie: Basil Schwerzmann
Hudba: Matthias Mueller

Viral
Choreografie: Marco Accardi
Hudba: Nur Jaber, Ntel, Ben Klock, Maara, Amelie Lens, Adam Pits, Lisene
DJ: Theodora Lehu
Červené šaty: Zoltán Tóth

Only Sometimes
Choreografie: John Powers
Hudba: Béla Bartók, Sergej Prokofjev

Edges of the Present
Choreografie: Abigail Bushnell
Hudba: Attaca Quartet

Křišťálová studánka
Choreografie: Matěj Šust
Režijní spolupráce: Štěpán Benyovszký
Hudba: Matěj Šust, Stanley Myers