Concerto, Enigma Variations, Raymonda Act III – Krása a vybroušenost stylu The Royal Ballet

Autor Lucie Dercsényi

Britští mistři

V úvodní části snímaného triptychu se v honosných interiérech Royal Opera House rozezněl Klavírní koncert č. 2 Dmitrije Šostakoviče v brilantním přednesu Kate Shipway za doprovodu orchestru. MacMillanova choreografie Concerto (premiéra v roce 1966 v Deutsche Oper Berlin, do Opera Roayl House v Covent Garden přenesena v roce 1967) nejenže vystihuje náladu jednotlivých vět, ale nevynechává jedinou notu Šostakovičovy skladby. Tanec vizualizuje partituru s nesmírnou pregnancí, až se tají dech… Zdánlivě jednoduché taneční vazby zachycují melodické proměny a kladou velké nároky na pohotovost tanečníků při rychlých výměnách, na cítění prostoru a respektování přesně daných formací. Tempo je často vražedné, když ani nota nepřichází nazmar.

Sborové sekvence střídá sólo baleríny, k brysknímu tanečnímu proudu se přidávají pas de deux, z nichž jako nejkrásnější se jeví lyrické adagio druhé věty koncertu. Ve zpomaleném pohybu se v něm rozvíjí akademický taneční kánon s neoklasicky laděnými modelacemi v procítěném provedení Yasmine Naghdi a Ryoichi Hiranoa, jež naplňují ideál dokonalé souhry a provedení. Zprvu jasně nasvícená scéna v tento moment potemní a ve středu horizontu se rýsuje oranžový kruh s nejasnými obrysy evokující měsíc. K duetu se nakrátko přidávají tři páry, které v plynulých přechodech absorbují něžnou a přitom zvláštně naléhavou melodii Šostakovičovy kompozice. 

Grand rond de jambe en l´air neukončuje zavření v pozici, ale přechází do neoklasicky modelovaných tvarů. Sbor ve žlutých, červených, oranžových trikotech se zhoupne v bocích s ležérně položenou kročnou nohou na pološpičce, tanečníci prudce rozráží diagonály s grands jetés. Kenneth MacMillan, proslulý jako vypravěč velkých příběhů, v Concertu zachytil substanci krásy tanečního umění a delikátně vytříbený styl britské školy.

Viktoriánská nostalgie

Opus Enigma Variations (Variations on an Original Theme, op. 36) Edwarda Elgara z roku 1898 je sledem čtrnácti hudebních portrétů jeho rodiny a přátel. Skladatel je považoval za zábavné, každému ze svých blízkých dal přezdívku a nejvíce se pobavil nad rozverným charakterem svého přítele Augusta Jaegera, jehož přejmenoval na Nimroda. V partituře Elgar označil postavy jen iniciálami, proto jejich identita zůstává hádankou, k čemuž ne náhodou odkazuje název kompozice.

Frederick Ashton použil kratší verzi díla bez přidaného finále, dokomponovaného na žádost nakladatele. Pojal inscenaci jako setkání Elgara (věrohodně jej ztvárnil Christopher Saunders) a jeho přátel v domě ve Worcestershire (premiéra v Royal Opera House, Covent Garden v roce 1968). Skladatel očekává zprávu z Londýna, kterou ve finále obdrží, přičemž do tohoto momentu vložil Ashton zase svou hádanku. Když totiž telegram dorazí, citované postavy ví, co v něm je, leč divák tápe (soudě podle potěšeného výrazu hlavního protagonisty a jeho přátel, jde o dobré zvěsti).  

Ashton postupoval striktně podle hudebních čísel a vytvořil devět variací, devět tanečních portrétů, které vykreslil v souladu s poznámkami v partituře publikovanými v programu k premiéře baletu zasazeného do viktoriánského období. To se vší důkladností vypracovala ve scénickém návrhu Julia Trevelyan Oman, detailně zachytila dobový interiér domu, v němž dámy tančí ve vypasovaných sukních zdůrazňujících ženskou siluetu, s odhalenými kotníky, klobouky, páni v přiléhavých tvídových oblecích.

Nabýváte dojmu, že postavy vystupují z obrazu či staré fotografie, ožívají v tlumeném svícení s důrazem na herecké probarvení charakterů. Laura Morera je milující a chápající Elgarovou manželkou, jež si svého chotě váží a bedlivě jej střeží před přízní jeho obdivovatelek. Francesca Hayward jako Dora Penny (dcera rektora z Wolverhamptonu) oplývá dívčím půvabem, bezstarostností a naplňuje Ashtonovu vizi o lehkosti pohybu a zachycuje radost, ale i zasněné zamyšlení s jistou dávkou roztomilosti. Bennet Gartside v roli Nimroda odkrývá hloubku důvěrného přátelství, v počátku s humorem a mírnou nadsázkou.  

Ruská majestátnost

Závěr večera patřil 3. jednání Raymondy Alexandra Glazunova v choreografii Rudolfa Nurejeva, který balet prvně uvedl v roce 1964. V choreografii vycházel z verze připisované Mariu Petipovi, jenž balet nastudoval v roce 1898 v Petrohradě. Poslední inscenované jednání je sledem variací a finální apoteózy, kdy se oslavuje svatba Raymondy, mladé hraběnky z Doris, s rytířem Jeanem de Brienne.

Ve velkolepém scénickém designu Barryho Kaye, do detailu propracovaném a barevně vkusném, se vyjímají kostýmy maďarského tance v béžovo-zlatavých šatech, variace sólistek v balerínách, a především mistrovství Natalie Osipové v roli Raymondy a Vadima Muntagirova coby jejího vyvoleného.  

Fragment z Raymondy se na scéně Royal Opera House opravdu skví v celé své velkoleposti připomínající majestátnost carského impéria. Akademická čistota ruské baletní školy, technická virtuozita (zkomplikovaná Nurejevovým rafinovaným zušlechtěním přejatých kombinací) vyžaduje oduševnělý projev primabaleríny. Raymonda představuje esenci virtuózního Petipova stylu. Divák je na první pohled zahlcen překypující velkolepostí scény, ačkoliv jde hlavně o náročné fyzické výkony. Kouzlo a esence baletu spočívá především v přesném provedení variací a zachycení „čisté poezie“ protažených linií, piruet, arabesek a port de bras. Osipová tančila bez zaváhání a s výrazovou akurátností vystihla maďarský temperament v závěrečné sólové variaci. Nepřesnostem se však neubránily tanečnice v pas de quatre (v klasickém tanci se prostě technické nejistoty těžko zakamuflují).

Živý přenos z Royal Opera House potvrdil vynikající pověst britského souboru, který v dramaturgicky pestrém a vyváženém soirée představil umění Terpsichoré v těch nejvybroušenějších podobách.

Psáno z živého přenosu z Royal Opera House, 5. listopadu 2019, Bio Oko.

Concerto
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Dmitrij Šostakovič
Scénický design: Jürgen Rose
Light design: John B. Read
 

Enigma Variations
Choreografie: Frederick Ashton
Hudba: Edward Elgar
Scénický design: Julia Trevelyan Oman
Light design: John B. Read
 

Raymonda Act III
Choreografie: Rudolf Nurejev podle Maria Petipy
Hudba: Alexander Glazunov
Scénický design: Barry Kay
Light design: John B. Read
Dirigent: Pavel Sorokin

Premiéra: 22. 10. 2019