Coco Chanel – Unikátní vizuální divadlo o módní ikoně

Coco Chanel. Foto: Sanne Peper

Autor Petra Dotlačilová

Ulrike Quade nazývá své inscenace „vizuálním divadlem“, což skutečně nejlépe vystihuje, co se odehrává na scéně. Vidíme loutky, ale ne v tradiční formě, jak je známe z představení pro děti; vidíme tanec, ale jen jakoby mimochodem; vidíme scénografii, která je plnohodnotnou součástí děje. Představení sestává z prolínajících se obrazů, volně inspirovaných životem módní návrhářky Coco Chanel.

Tvůrci nechtěli vytvořit lineárně biografickou inscenaci, ale spíše představit určité situace, motivy charakteristické pro módní styl Chanelové a především způsob, jakým jednala s lidmi okolo sebe a jak vykonstruovala svou osobnost, svůj příběh, svou „značku“. To bylo totiž pro tuto silnou, a přitom drobnou, ženu typické, jak dokládá i její výrok: „Můj život mě netěšil, tak jsem si vytvořila jiný.“ A tento jeden z jejích nejznámějších citátů se stal také jakýmsi sloganem, jenž zazněl několikrát v průběhu představení.

Scénografie dýchá typicky „chanelovskou“ elegancí: černý prostor jeviště je po obvodu ohraničen bílými provázky spuštěnými shora, přičemž v zadní části za nimi prosvítá několik rekvizit jako bílá plastová figurína, věšák s oblečením nebo loutka Coco Chanel od pasu nahoru v nadživotní velikosti. V úvodu představení scéně navíc dominuje plachta vytvořená z mnoha kusů bílého prádla, která slouží jako úkryt nejmenším loutkám.

Uprostřed toho všeho nesmí samozřejmě chybět interpreti, Ester Natzijl, Ilija Surla a Indra Cauwels, kteří jsou ovšem mnohem více než loutkovodiči. V jedné chvíli pohybují loutkami a mluví za ně (hlavním jazykem představení je angličtina, většinou ale s autentickým francouzským přízvukem), jindy se stávají dalšími postavami příběhu, jako například modelkou nebo číšníkem v kavárně, tančí anebo proměňují scénografii. Veškerý jejich pohyb prozrazuje pečlivou choreografii a nezbytnou ladnost a kontrolu. Kostým performerů zaujme stejně jako scéna svou chic elegancí: jsou oblečeni do černého upnutého trika s dlouhým rukávem a velmi širokých kalhot sahajících až po prsa, opásaných širokým páskem.

V hlavní roli je tu ovšem Coco Chanel, která se – jak již bylo naznačeno – objevuje v několika různých formách: malinká „kapesní“ – skoro maňásek, středně velká loutka s velmi sugestivně zpracovaným obličejem a typickým kloboučkem, perlami a špičkou, dokonce Coco znázorněná jen pomocí košile a klobouku… Celkem napočítáme osm rozličných variant.

V technice vedení těchto objektů, často velmi originální, se zřejmě nejvíce odrazila spolupráce choreografa a loutkoherečky. Někdy vede jedna performerka loutku doslova celým svým tělem, jindy musí jednu loutku vést všichni tři interpreti najednou. Pokaždé se jim ale podaří zůstat v pozadí natolik, aby dali vyniknout danému předmětu, který má v těchto chvílích skutečně hlavní roli.

Zobrazené výjevy představují formou němých scén, monologů či rozhovorů střípky z návrhářčina života: ztracené lásky, intriky během války, oblibu jízdy na koních. V paměti utkví ale především návrhářčina zarputilost a pracovitost – chtěla tvořit do posledního vydechnutí, ale také její nonšalantní vystupování. Mluví rozvážně, hlubokým hlasem s šarmantním francouzským přízvukem, s charakteristickou cigaretkou ve špičce, a zdá se, že ji nic nevyvede z míry. Během představení zaznívá mnoho z jejích citátů, pomocí kterých vytvořila svou image emancipované „self-made woman“, osvoboditelky žen od nadvlády korzetů a sukní; z jiných textů ovšem vyplývá také její touha po slávě a finančním úspěchu.

Inscenace Coco Chanel je unikátním audiovizuálním zážitkem. Scénografie, loutky, pohyb, text a hudba (zkomponovaná duem Strijbos & Van Rijswijk pro tuto inscenaci) se zde spojují v homogenní útvar. Němé scény či útržky rozhovorů leccos naznačují, kompletní příběh a konsekvence si ale každý divák musí domyslet sám. Dílo je to skutečně propracované do posledního detailu, scénograficky i dramaturgicky, jednotlivé aspekty do sebe zapadají, aniž by se navzájem přebíjely. Tak trochu skryta přitom zůstává velice náročná role interpretů, kteří ve třech perfektně zvládají manipulaci s loutkami a dalšími objekty, pohyb i mluvené slovo.  

Psáno z představení 29. května 2017, Divadlo loutek Ostrava.

Coco Chanel
Koncept a režie: Ulrike Quade a Jo Strømgren
Scéna: Jo Strømgren
Světelný design: Floriaan Ganzevoort
Skladatel: Strijbos & Van Rijswijk
Design a výroba loutek: Ulrike Quade
Asistent výroby loutek: Maria Landgraf
Kostýmní designér: Jacqueline Steijlen
Asistentka režie: Anne van Dorp
Dramaturgický dohled: Thomas Lamers
Mechanismy loutek: Hannah Baudouin
Technici: Niels Runderkamp & Richard Bron
Fotograf: Michiel Voet
Premiéra: 13. dubna 2017