Coco Chanel. Foto: Sanne Peper
Ulrike Quade nazývá své inscenace „vizuálním divadlem“, což skutečně nejlépe vystihuje, co se odehrává na scéně. Vidíme loutky, ale ne v tradiční formě, jak je známe z představení pro děti; vidíme tanec, ale jen jakoby mimochodem; vidíme scénografii, která je plnohodnotnou součástí děje. Představení sestává z prolínajících se obrazů, volně inspirovaných životem módní návrhářky Coco Chanel.
Tvůrci nechtěli vytvořit lineárně biografickou inscenaci, ale spíše představit určité situace, motivy charakteristické pro módní styl Chanelové a především způsob, jakým jednala s lidmi okolo sebe a jak vykonstruovala svou osobnost, svůj příběh, svou „značku“. To bylo totiž pro tuto silnou, a přitom drobnou, ženu typické, jak dokládá i její výrok: „Můj život mě netěšil, tak jsem si vytvořila jiný.“ A tento jeden z jejích nejznámějších citátů se stal také jakýmsi sloganem, jenž zazněl několikrát v průběhu představení.
Scénografie dýchá typicky „chanelovskou“ elegancí: černý prostor jeviště je po obvodu ohraničen bílými provázky spuštěnými shora, přičemž v zadní části za nimi prosvítá několik rekvizit jako bílá plastová figurína, věšák s oblečením nebo loutka Coco Chanel od pasu nahoru v nadživotní velikosti. V úvodu představení scéně navíc dominuje plachta vytvořená z mnoha kusů bílého prádla, která slouží jako úkryt nejmenším loutkám.
Uprostřed toho všeho nesmí samozřejmě chybět interpreti, Ester Natzijl, Ilija Surla a Indra Cauwels, kteří jsou ovšem mnohem více než loutkovodiči. V jedné chvíli pohybují loutkami a mluví za ně (hlavním jazykem představení je angličtina, většinou ale s autentickým francouzským přízvukem), jindy se stávají dalšími postavami příběhu, jako například modelkou nebo číšníkem v kavárně, tančí anebo proměňují scénografii. Veškerý jejich pohyb prozrazuje pečlivou choreografii a nezbytnou ladnost a kontrolu. Kostým performerů zaujme stejně jako scéna svou chic elegancí: jsou oblečeni do černého upnutého trika s dlouhým rukávem a velmi širokých kalhot sahajících až po prsa, opásaných širokým páskem.
V hlavní roli je tu ovšem Coco Chanel, která se – jak již bylo naznačeno – objevuje v několika různých formách: malinká „kapesní“ – skoro maňásek, středně velká loutka s velmi sugestivně zpracovaným obličejem a typickým kloboučkem, perlami a špičkou, dokonce Coco znázorněná jen pomocí košile a klobouku… Celkem napočítáme osm rozličných variant.
V technice vedení těchto objektů, často velmi originální, se zřejmě nejvíce odrazila spolupráce choreografa a loutkoherečky. Někdy vede jedna performerka loutku doslova celým svým tělem, jindy musí jednu loutku vést všichni tři interpreti najednou. Pokaždé se jim ale podaří zůstat v pozadí natolik, aby dali vyniknout danému předmětu, který má v těchto chvílích skutečně hlavní roli.
Zobrazené výjevy představují formou němých scén, monologů či rozhovorů střípky z návrhářčina života: ztracené lásky, intriky během války, oblibu jízdy na koních. V paměti utkví ale především návrhářčina zarputilost a pracovitost – chtěla tvořit do posledního vydechnutí, ale také její nonšalantní vystupování. Mluví rozvážně, hlubokým hlasem s šarmantním francouzským přízvukem, s charakteristickou cigaretkou ve špičce, a zdá se, že ji nic nevyvede z míry. Během představení zaznívá mnoho z jejích citátů, pomocí kterých vytvořila svou image emancipované „self-made woman“, osvoboditelky žen od nadvlády korzetů a sukní; z jiných textů ovšem vyplývá také její touha po slávě a finančním úspěchu.
Inscenace Coco Chanel je unikátním audiovizuálním zážitkem. Scénografie, loutky, pohyb, text a hudba (zkomponovaná duem Strijbos & Van Rijswijk pro tuto inscenaci) se zde spojují v homogenní útvar. Němé scény či útržky rozhovorů leccos naznačují, kompletní příběh a konsekvence si ale každý divák musí domyslet sám. Dílo je to skutečně propracované do posledního detailu, scénograficky i dramaturgicky, jednotlivé aspekty do sebe zapadají, aniž by se navzájem přebíjely. Tak trochu skryta přitom zůstává velice náročná role interpretů, kteří ve třech perfektně zvládají manipulaci s loutkami a dalšími objekty, pohyb i mluvené slovo.
Psáno z představení 29. května 2017, Divadlo loutek Ostrava.
Coco Chanel
Koncept a režie: Ulrike Quade a Jo Strømgren
Scéna: Jo Strømgren
Světelný design: Floriaan Ganzevoort
Skladatel: Strijbos & Van Rijswijk
Design a výroba loutek: Ulrike Quade
Asistent výroby loutek: Maria Landgraf
Kostýmní designér: Jacqueline Steijlen
Asistentka režie: Anne van Dorp
Dramaturgický dohled: Thomas Lamers
Mechanismy loutek: Hannah Baudouin
Technici: Niels Runderkamp & Richard Bron
Fotograf: Michiel Voet
Premiéra: 13. dubna 2017
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?