Cirkopolis: Rollercoaster, Tricot, Instante – Steampunkový žonglouragán

Rollercoaster. Foto: Einar-Kling-Odencrants.

Autor Roman Horák

Peden si na nic nehraje, je to dokonalá žonglérská a vizuální show s výkladem o horských drahách. Proplétá se při žongláži mezi nafukovacími tubusy nadlidské velikosti, které připomínají modelínové chobotničky ze známého filmu. Akorát, že zde jsou všechny modré a původně musely být určitě součástí skákacího hradu u nějaké horské dráhy ve státu New York. Jsou to ony, které tvoří žonglérsky důvtipnou a promyšlenou postapokalyptickou krajinu křivek a linií, které se pohybují, houpají, odráží míčky, tvoří překážky a úkryty pro žongléra a jeho náčiní, překvapení pro diváka a samozřejmě také samostatnou horskou dráhu, kterou vše začíná a končí. Vše je jí inspirováno a téměř vše ji připomíná. 

Na tomto pozadí rozehrává absolvent Dance and Circus University of Stockholm hravě své zkušenosti z třiadvacetileté profesionální praxe žongléra, ve které nasbíral již několik prestižních ocenění. Na scéně pracuje energicky, přitom s naprostým vnitřním klidem. Neonové barvy objektů a kostýmu provokují diváka a kontrastně vykreslují v černém divadelním prostoru každý pohyb, který je řízen obdivuhodnou koncentrací. Vše doprovází abstraktní počítačová hudba anebo zvuky, které tvoří atmosféru poutě, po kolejích stoupajících a za chvíli do propasti řítících se vagónů. 

Peden svou performancí deformuje představy o tom, jak by měla dráha pohybu jeho těla a předmětů, které okolo něj krouží, pokračovat. K tomu využívá také deformace svého těla, používá ho jako překážku pro ruce, jako architekturu pro vznášející a pohybující se objekty. Místy je to až meditativní, divák je vtažen do hry tvarů a barev. Je to hra s prostorovým očekáváním. Žonglér vede diváckou pozornost jiným směrem, než by se čekalo, a proto je divák udržován v napětí. 

Jako novátorská se jeví první část představení, ve které Peden manipuluje a žongluje s dlouhou flexibilní a průhlednou hadicí, skrze kterou posílá v nejrůznějších variacích barevné míčky. Představení nepřenáší jen vášeň Wese Pedena pro adrenalin a rychlost spojené s touto zábavou, ale také silně geometrickou inspiraci od spiral, loopů, propletených stoupajících a padajících linií, jež ovládá v neuvěřitelně rozmanitých kombinacích. Americký rodák žijící dlouhodobě ve Švédsku překvapuje technikou a geometrií, proplétáním nepropletitelného, žonglováním nežonglovatelného. 

Po celou dobu Peden drží nonverbální polohu zarámovanou nahraným vnitřním hlasem protagonisty, který diváka udržuje v příběhu. Tento rámec přináší drobnou dějovou linii a přibližuje jeho inspiraci. I komické prvky jsou součástí představení, jako např. rekviem pro horské dráhy. Komických momentů, jako když artista vstupuje v černé halence se smutečními brýlemi, je více, například v pasáži klaunské žongláže, kdy pravděpodobně záměrně rezignuje na požadavek dokonalosti a poskytuje divákům možnost se nadechnout. Vypadá to až trochu nepatřičně, ale má to své místo. 

Jinak promlouvá dynamika a pohyb těla ve vztahu k objektům, kontrasty a nečekané dráhy míčků, kruhů, kuželů, obřích tubusů a dalších předmětů. Tématem horských drah a jejich poetikou Ameriky padesátých let, ale také kombinací klasické žonglérské techniky s novými postupy se prolíná spojení tradičních prvků a žonglérských inovací (tubusy, šňůrou spojené kužely a jeden míček, mini katapulty, kterými si vystřeluje míčky a jiné předměty). Napětí, které Peden drží v dynamických, několik minut trvajících úsecích představení při složitých žonglérských choreografiích, vždy završí tečkou a pohledem do obecenstva. Je zjevné, že si tento muž svou technickou úrovní, nadhledem a komikou, jemným šarmem a jiskrou v očích získal pražské obecenstvo. Na konci představení všechny chobotničky splynou ve velkého „krakena“, po kterém steampunkový žonglouragán Wes Peden odjíždí do tmy. 

Jeden a jeden = Jeden ( 1+1=1 )

Festivalu Cirkopolis nabídnul ještě další skvost v podobě představení Tricot od Compagnie Kirn (FR). Dvojčata Lucas a Théo Enriquez vtahují diváky během své půlhodinové akrobatické show krásnou a zábavnou hrou. Půvab tohoto výstupu je v jednoduchosti, která je naplňována v úvodu rituálním klidem, dále vrcholovou akrobacií, prostým a postupně velmi proměnným prostorem, překvapivými vztahy a v neposlední řadě obrovskou radostí z pohybu obou hráčů. 

Jediný rozdíl mezi bratry je délka vlasů a barva jejich triček – růžového a žlutého, které v jinak černošedém prostoru vytváří dynamickou hru těchto dvou barev. Podtitul by mohl být „chyť mě, když to dokážeš“, protože dvojice se neustále podtrhává, přeskakuje, zdvihá, točí, pouští, střídá kontakt a salta či skoky, kterými se svou lehkostí připomínají velké kočky či marocké akrobaty na Las Ramblas v Barceloně.

Jedinou scénografii tvoří čtverec z devíti šedých molitanových panelů, vidíme světelně precizně ohraničený prostor uprostřed jeviště. V úvodu ze tmy vystupují obřadně dvě postavy ke krajům tohoto hřiště, jsou spojení od počátku, vidíme jejich vzájemné pohledy a cítíme jejich vnitřní pnutí se k sobě přiblížit. Stane se a plynule přejdou do různých variací pozemní a párové akrobacie. Postupně rozkládají hrací plochu, objevují se tím varianty prostoru, další akrobatické prvky, aktéři překonávají propasti, tanečními kroky a skoky vytváří nová místa a situace. 

Možnosti scénografie jsou důsledně vytěženy, jediný panel tvoří ostrov nebo trup těla pro čtyři nohy. Mnoho panelů tvoří dvě obří sukně pro tanec či stěny, za kterými se lze schovat. Následně se desky rozloží a bratři si je posílají vzduchem jako velkoformátové vznášející se známky či leteckou poštu z jedné strany jeviště na druhou. Každá změna posouvá společný příběh, nic není samoúčelné, rytmičnost jejich akcí odděluje jednotlivé kapitoly představení. Při vší síle a dovednostech, prostor je naplněn lehkostí a jemností. Je to zábavné a působí to jako nezávazná hra, zároveň ale nebezpečná, vše je střídavě podtrženo klukovským úsměvem do obecenstva. 

Vrcholová akrobacie a tanec promlouvají k divákům podobou nejrůznějších lidských situací, střídavě má navrch jeden a pak druhý. 

Momenty hry jdou za sebou v rychlém temporytmu, že se dají popsat pouze heslovitě. Jejich těla se mění postupně na sedačky, houpačky, pak se skládají do sebe a dynamickou změnou najednou opět stojí před sebou tváří v tvář. To, co se mezi nimi odehrálo, stále doznívá. Svou hrou zpochybňují místy zákony gravitace a je to fascinující vztah. Nechybí tomu humor, např. když růžový vezme žlutého a použije ho jako houpající žehličku, aby uhladil jeho tělem výstupky molitanových zoubků, aby do sebe opět hladce zapadly podlahové panely. Je to představení plné nápadů. Pointa je často v tom, že jeden leží na zádech a druhý mu sedí usměvavě na nohou jako na křesle. Jakýsi výchozí bod, ze kterého vychází a do kterého se vracejí. Ve vzduchu vibruje jemná, ale mrštná síla obou aktérů. 

Po krátkých pasážích kontaktní improvizace a pozemní akrobacie následuje překvapivý vrchol vysokým saltem. Z jejich vztahu na scéně je cítit neobyčejná hloubka a sledujeme dokonalé fyzické výkony, místy s jemnou klauniádou a drobnou hereckou akcí. Vnímáme jedinečné porozumění dvou mužů, kteří spolu dělali akrobacii již před narozením v matčině lůně. Jejich hra připomíná magnety, které se na straně stejných pólů přitahují a na opačné straně dynamicky odráží. V závěru oba hráči podtrhují silné souznění a fascinující synchronicitu. Snoubí se abstrakce a konkrétnost, propracované choreografie a vypointovaný způsob komunikace s obecenstvem, které by vydrželo dívat se na tento příběh růžového a žlutého Tricotu určitě ještě déle.

Koloběh okamžiku

Ve stejný večer vystoupil ještě jeden mimořádný artista z Compagnie 7Bis, jménem Juan Ignacio Tula. V představení nazvaném Instante se představil pražskému publiku v jeho osobě skutečný derviš, který konfrontoval diváky s rituálním a hypnotickým kruhovým tancem. Během 25 minut odvyprávěl epický příběh s ohromnou hloubkou a anotace na představení neklame větou, že „nepřetržitým rotačním pohybem mizí čas a prostor“ a „symbolicky (se) otevírají dveře do nové reality“. Cyr wheel, který váží běžně mezi 12 a 16 kg, akrobat použil netradičním způsobem. Kovový kruh na začátku roztočil a až do konce představení se už nedotknul podlahy. Vlastně se s ním „pouze“ točil, to ale v tomto případě znamenalo mnoho. Zajímavé je, že Tula byl schopen opravdu neuvěřitelnou techniku točení s takto těžkým objektem skloubit s neočekávanými významy. 

Fascinaci nad schopností tuto odstředivou rotaci vůbec vydržet tak ještě pozdvihnul pomocí malých akcí na podmanivý příběh, který dokázal po celou dobu představení dramaturgicky gradovat a promlouvat k divákům na jiné než racionální úrovni. Za neustálé rotace polohoval kolo okolo krku, pasu, držel kruh jednou rukou, posouval obruč v prostoru, pracoval drobnými gesty paží nebo se protáčel uvnitř točícího se kola okolo vlastní osy, což ještě znásobilo pocit rychlosti rotace. Drobné změny v tempu dělaly v prostoru hodně, protože neustálá repetice kruhového pohybu vytříbila u obecenstva vnímavost pro tuto sofistikovanou dynamiku. 

Tulovi se v tomto představení podařilo spojit duchovní rozměr a performativní akt, jako by toto představení bylo schopné rozmetat cokoli, co nemá vnitřní podstatu, protože vnitřní síla tohoto počinu byla tak velká, že nikdo nemohl pochybovat o jeho hloubce. Stejně tak nešlo pochybovat o tom, zda je to umění. Bylo to vskutku neuvěřitelné a ohromení obecenstva bylo velké. Tula při vstupu na jeviště (cyr wheel měl přes rameno) nejprve prásknul obručí o zem. To byla rána, která měla diváky probudit z věčného spánku všednosti. Sundal si černé lakovky a působilo to, jako by zveřejňoval něco, co není potřeba, ale zpětně obecenstvu mohlo dojít, že odložil obuv, protože vstupoval do jakéhosi vnitřního prostoru. 

Silným protipohybem roztočil obruč a začala jízda na divokém černém koni. Sako, které měl na sobě, postupně svlékl, poslal ho zauzlované po obvodu obruče dokola a pak si ho zase oblékl. Z vnitřní kapsy vytáhl stříbrnou fólii, která se stala přikrývkou, sukní a pak turbanem či rezonující blánou šamanského bubnu. Obrazy se míhaly před očima diváků a odkrývaly se další vrstvy bytí. Tula obecenstvo vyprovodil do jiného světa, ve kterém hmotné statky jako peníze nemají hodnotu. 

Následoval silný obraz papírů, které vytáhl z jiné kapsy a které opadávaly z jeho rukou ze středu kruhu jako bankovky či tarotové karty. Tím podtrhnul malichernost materialistického světa a jeho pomíjivost. Některé papíry se v rychlosti rotace několik vteřin zachytily o hladkou obruč a vlály na jejím povrchu. V některých momentech performer, který většinu času nekonfrontoval diváky svým pohledem, stál uvnitř rotujícího kruhu čelně a podíval se do obecenstva. V tu chvíli mu byly vidět černé čočky, které se míhaly neuvěřitelnou rychlostí ze strany na stranu, a bylo jasné, že se nachází ve stavu transu. V jednu chvíli, zhruba v půlce představení, najednou zastavil obruč svisle ve vzduchu, zády k obecenstvu, jako by byl na prahu kruhové brány.

V sále se rozlehlo ticho a neuvěřitelné napětí, diváci číhali, jestli nezavrávorá alespoň trochu, ale jeho tělo bylo pevné. Nepohnul se ani o milimetr, a to po 15 minutách nepřetržité rotace. Neuvěřitelný výkon. Pomalu se kruh opět roztočil a Tula nenásilně, ale dynamicky mířil k vrcholu. V jednu chvíli již celkem rychlou rotaci ještě zrychlil a obruč začala házet jeho tělem vždy o zhruba metr do strany. Světlo se stroboskopem a hudba temným zabarvením a dynamikou začaly gradovat, Tula se stal hračkou uvnitř magického kruhu, byl zmítán ohromnou odstředivou silou. V prostoru bylo obrovské napětí. Až plně ke konci postavil obruč na zem a poslal ji do kola, uprostřed kterého si lehnul. 

Poslední minutu a půl se Tula samovolně cestujícího kruhu už nedotknul. Ten okolo něj kroužil, jako by ho varoval, vyhrožoval mu. On na milimetr věděl, kde se nachází. V závěru obruč padla a vlnila se nad jeho tělem, které leželo nejprve zkroucené, pak vyčerpané na zádech na zemi. Vlny obruče se postupně zmenšovaly, tím ale také zrychlily. Zvuk, který při tom vydávala, gradoval v intenzitě a naléhavosti. Najednou se Tula zvednul, vystoupil z kruhu a pozoroval kovový prsten z vnějšku kruhu. Obruč ještě chvilku v posledních záchvěvech naříkala, než její pohyb definitivně uhasnul. Ticho. 

Juan Ignazio Tula malou chvilku zůstal pohledem na ní, pak se otočil a odešel. Neuvěřitelná přítomnost a nezapomenutelný zážitek. Cirkopolis je sice festival současného cirkusu, ale tato událost byla rituálem a její název Instante odkazuje na moment tady a teď, který je v avantgardním a postmoderním divadle předmětem dlouhodobých výzkumů. Tula se tímto představením osvobodil od jakýchkoli kategorií a naplnil moment divadelního setkání duchovním rozměrem. Myslím, že Jerzy Grotowski by to ocenil.

Psáno z představení 13. února 2022 v paláci Akropolis a z představení 17. února 2022 v divadle Ponec.  

Wes Peden – Rollercoaster:

Režie a performance: Wes Peden

Hudba: Mika Forsling

Scénografie: Félix Chameroy

Světelný design: Vilhelm Montán Lindberg

Producent a rezervace turné: Gandini Juggling

Foto: Eva Lindblad, Einar Kling-Odencrants

Financováno: Stockholms Stad a Konstnärsnämndens, Švédsko

S podporou: Subtopia, Burt Out Punks a Cirkusflätan, Švédsko

Kirn Compagnie – Tricot

Účinkující: Lucas a Théo Enriquez

Hudba: Paul-Julian Quillier

Umělecká spolupráce: Reynaldo Ramperssad

Partneři projektu: ESAC, Circada coproduction, PerplX, La Cascade – Pôle National Cirque Bourg-Saint-Andéol, Wollubilis, 30cc Louvain, Mairie de Billère, La Roseraie, Cas du Cyrque 

Compagnie 7Bis – Instante

koncept/hraje: Juan Ignacio Tula

Světelný design: Jérémie Cusenier

Hudba a zvukový design: Gildas Céleste

Kostýmy: Sigolène Petey

Režie: Estelle Lembert, Célia Idir

Produkce a podpora: Triptyque Production – Marie Pluchart a Andréa Petit-Friedrich