Cirkopolis III – S míčky nad hlavou a rytmem v těle

Cécile. Foto: David Konečný.

Autor Hana Strejčková

Pražský festival nového cirkusu Cirkopolis je jednou z těch událostí, které velmi fundovaně rozšiřují povědomí o oboru a také jej zbavují mnoha dosud přetrvávajících předsudků. Dokazuje, že cirkus se nemusí pokaždé odehrávat v šapitó, natož v manéži vysypané pilinami, ale v jakémkoli funkčním prostorovém uspořádání. S humorným nadhledem oddaluje potlesk po každém čísle, a když se i přesto dostaví, tak jej rozpouští do ztracena. A nezřídka se po celý čas věnuje s vášnivě badatelským zaujetím jedné disciplíně, objektu a variacím na totéž stokrát nově, než aby se triky točily v rytmu kukačkových hodin odbíjejících poledne. 

Muž vrací úder

Představení Man Strikes Back exponovalo dialog umělců, žongléra a bubeníka, s objektem, který navzdory své přirozené „neživosti“ nakonec vykazoval mnohé artistické kvality, vydával zvuk a dokázal se pohybovat. Performer Stijn Grupping se nejprve sám představil v roli hlavního hybatele, jenž uváděl bílé gumové míčky do letu a směroval jejich dráhy k odrazu od desek trojrozměrných předmětů rafinovaně umístěných na obdélníkové hrací ploše mezi dvěma protilehlými diváckými tribunami. Cirkulace výhozů míčků z rukou, jejich přeletů a odrazů mezi objekty vytvářela rytmické fráze, na které navazoval a dále je rozvíjel bubeník Frederik Meulyzer. 

Scéna energicky tepala, trajektorie míčků jako by za sebou zanechávaly bílé a postupně blednoucí stopy. Ve chvíli, kdy se zdálo, že se dvojice dostává na vrchol svého kreativního umu, kdy akce gradovala a ohromovala, vstoupily do hry nevypočitatelné stroje, z nichž se staly neovladatelní, ale vtipní partneři. Z určených pozic ucukávaly a nakonec odjížděly a ke svému posunu se doprovázely vlastními zvuky. Samohyby převzaly nadvládu nad prostorem i děním a lidský tandem se stáhl do role pozorovatele. Závěr i přes zdánlivou vzpouru vyústil v porozumění člověka a hmoty. Man Strikes Back bylo představením, ve kterém – paradoxně – narušení dokonalosti ji ještě tučněji podtrhlo. Vyznačovalo se vysokou mírou přesnosti a soustředění, a zároveň nepředvídatelnosti. Míra vyvážení jednoho i druhého z něj učinila událost s příkladnou kreativní dramaturgií. 

Od kaskády k poezii

Závěrečná performance Filipa Zahradnického a Trygve Wakenshawa nazvaná Nothing působila jako vyrojení myšlenek, jako by se oba tvůrci srazili na jevišti Paláce Akropolis v běhu tvůrčího zápalu. Z oboustranně investované energie se i navzdory jisté nedobroušenosti podařila vykřesat poetická sekvence, v níž by se jeden bez druhého neobešel a zazářili oba. Filip Zahradnický rozpohyboval bílé míčky, dotýkal se jich, vyhazoval je do vzduchu, ale i opíral o své tělo, zatímco novozélandský mim jeho žonglérské pábení předjímal pohybem. Souzvuk téhož vyprávěný sobě vlastním jazykem se stal vrcholnou choreografií večera – dva performeři, míčky a imaginace.   

Ryze taneční přístup k žonglování vycizeloval soubor Sinking Sideways, absolventi taneční akrobacie z Codarts Rotterdam. Nejjednodušší trik se třemi míčky rozvedli do pohybových partů pro tři performery (Xenia Bannuscher, Dries Vanwalle, Raff Pringuet), kteří se neustále těsně míjeli v tempu letících předmětů. Z výchozí simulace koloběhu míčků nad hlavou se stala nejen vytrvalostní výzva, ale postupně také zápas se zemskou přitažlivostí. Tvůrci totiž v paralele k žonglování a drahám objektů vynašli dřevěnou platformu, která se v určitém bodu „dějového“ zlomu začala vyklápět, dokud nedosáhla téměř pravého úhlu se zemí. Performeři zacyklení v základním vzorci naplňovaném akrobatickými i tanečními prvky se postupně adaptovali na nakloněnou rovinu a přijali nutnost vyvažování, až dospěli ke skluzům, záchytům, šplhu a dalším pohybovým prvkům, které svazovali do repetic, ale vždy je dokázali přestřihnout těsně před sesuvem do monotónnosti. 

Jedenáctý ročník Cirkopolis programovou skladbou významně podpořil žonglérské řemeslo, a dokonce i s nadsázkou řečeno „prachobyčejnou“ kaskádu. Tento „školkový trik“ uvedl díky hostujícím souborům do zcela nových a osobitých kontextů. K cirkusu patří inovace jako rytmus k žonglérovi a vše dohromady tvořilo jedinečnou atmosféru, ať už vzduchem létaly míčky nebo artisté.  

Psáno z festivalu Cirkopolis, který se konal ve dnech 11. – 17. 2. v Praze. 

Man Strikes Back

Autoři: Frederik Meulyzer, Ine van Baelen, Stijn Grupping

Performance a živá hudba: Frederik Meulyzer, Stijn Grupping

Choreografie: Ugo Dehaes

Robotika: Edwin Dertien, Gertjan Biasino, Nick van Lange, Teun van der Molen, Ugo Dehaes

Režie: Ine van Baelen

Kostýmy: Sarah Demoen

Další umělecké vedení: Aline Goffin, Jef Van Gestel, Lander Van Noortgate

Koprodukce: Miramaíro, Tweetakt, C-mine & Theater od pde Markt, de Vlaamse Overheid & de stad Antwerpen

Poděkování: Hetpaleis & Zonzo Compagnie

Nothing 

Autoři, performeři: Filip Zahradnický a Trygve Wakenshaw

První uvedení: 17.2.2024, Palác Akropolis

Cécile

Akrobaté: Xenia Bannuscher, Dries Vanwalle, Raff Pringuet
Supervize: Geert Belpaeme, Dagmar Dachauer
Scénografie: Arjan Kruidhof, Arjen Schoneveld
Hudba: Rahel Hutter
Mixing a mastering: Ariel Schlichter
Light design: David Carney
Kostýmy: Hanne Pierrot
Technické vedení: Jef Delva
Produkce: Leoni Grützmacher – ehrliche arbeit / freies kulturbüro
Mezinárodní booking: La Magnanerie / MAG.I.C.
Koprodukce: PERPLX, Latitude 50 – Pôle des arts du cirque et de la rue, Cirklabo, Festival Circolo, Circuswerkplaats Dommelhof
Partneři: TENT, De Warande, PERPLX, Werkplaats Diepenheim, Miramiro, Fonds Podium Kunsten, Schloss Bröllin, Fonds Darstellende Künste – Residenzförderung, The HUB, The city of Rotterdam, The Flemish Authorities
Speciální poděkování: C-roy Nimako, Leonard Ermel, William Blenkin