Chytračka, Carmina Burana – Operně-taneční premiéra v Opavě

Chytračka, Carmina Burana. Foto: Slezské divadlo Opava

Obsah opery je inspirován pohádkou bratří Grimmů o králi a chytré ženě, která svou důvtipností přelstila všemocného vladaře. Příběh se odehrává ve dvou plánech. V jednom probíhá vlastní pohádkový příběh a v druhém tři pobudové – což je originálním nápadem hudebního skladatele – vtipně komentují samotný děj a vývoj příběhu.

Režisér Lubor Cukr zasadil Chytračku do prostředí kabaretu. A proč ne, když samotný Orff střídá ve své opeře rytmická témata, ironii s áriemi a používá různé hudební styly. Problém však vidím zejména v herecky amatérské mimické posunčině (především dámského pěveckého sboru) a v operně nepřirozených mluvených pasážích pobudů. Humor pak není humorem. Vše je násilné, a hlavně málo sdělné. Je to velká škoda, protože činoherní projev by celému projektu velmi prospěl a vznikl by divadelně zajímavý titul. Takto jsme svědky operně málo srozumitelného příběhu bez výrazného konce.

Je také škoda, že režisér nevyužil možnosti spolupráce s baletním souborem. Carl Orff má ve své opeře nádherné, hudebně silné pasáže, které si zaslouží pohybovou stylizaci – zejména, byl-li režijní záměr operu umístit do prostředí kabaretu. Velmi oceňuji pěvecky i herecky velmi dobře zvládnuté role Krále (Zdeňka Kapla) a Chytračky (Barbory Perné-Řeřichové) i zdatně interpretované mužské kvartety a kvintety.

V druhé části večera zazněla v plné síle nádherná Orffova kantáta Carmina Burana, pod jejíž režií a choreografií je podepsán Valerij Globa. Inspiraci k napsání této světově proslulé kantáty Orff našel ve francouzských, německých a latinských textech z konce 13. století. Jednalo se o písemné materiály potulných středověkých hudebníků a básníků. Kantátu skladatel rozdělil do několika tematických celků – písně pijácké, milostné, o jaru a o štěstěně. Režisér a choreograf se držel klasického dělení Orffovy kompozice s tím, že na začátku i na konci Fortuna vládne světu.

Představení začíná vstupem Smrti (Radka Heiserová) z publika. Přichází osudový symbol konce života na zemi Fortuna tančená Dominikou Sýkorovou. Fortuna je v římské mytologii bohyní náhody, osudu, je personifikací štěstí, naděje a spravedlnosti, a jak se zpívá v kantátě „je vrtkavá a se světem si pohrává“. Další část skladby opěvuje jarní probuzení přírody a roztoužené vzplanutí zamilovaných párů. Následuje velmi obsahově odlišná část pijáků v krčmě, kde se žrouti radují z pečené labutě, která naříká nad svým osudem. Jedná se o vtipnou část inspirovanou drsným středověkým humorem. Carmina Burana pokračuje částí opěvující království lásky, v níž chlapci a dívky touží po milostném vzplanutí. Představení končí opakováním úvodní části, v níž Fortuna vládne světu, připomene pomíjivost lásky a neodvratnost osudu, kde smrt hraje významnou roli.

Valerij Globa se režijně snažil o respektování obsahu díla. Po stránce choreografické Carminu Buranu realizoval muzikálně, místy i nápaditě (zejména ve sborových výstupech) a převážně v duchu klasické techniky. Ale většina sólových výstupů působila příliš baletně konzervativně. Choreografická nuda, bez originálních pohybových nápadů. Dramaturgicky dobrým řešením bylo zařazení díla do druhé části večera. Vynikající pěvecký výkon sopranistky Anny Bocanové dodal kantátě další kvalitu. A tak podle mého názoru oproti Chytračce Orffova kantáta vyzněla nakonec jako celkově invenčně a režijně lépe zvládnutá inscenace.

Premiéry obou titulů hudebně nastudoval na vysoké profesionální úrovni dirigent Národního divadla v Praze Richard Hein. Má stěžejní zásluhu na celkovém vyznění mistrovských děl Carla Orffa. V Carmině Buraně byl skvěle připraven operní sbor pod vedením Kremeny Pešakové. Zajímavé a funkční řešení jevištního prostoru nabídl scénograf Jaromír Vlček. Kostýmy Samihy Malehové ovšem postrádaly originalitu a invenci.