Chvění – Když tanec sevře srdce

Chvění (Ivona Jeličová, soubor baletu NdB). Foto: Ctibor Bachratý.

S prvními tóny se objeví potemnělá scéna s velkou „nezastavěnou“ plochou jeviště. V pozadí se strmě zvedá schodiště, které navíc sestupuje až do orchestřiště. Osu scény protíná klikatící se bílá čára, cesta osudu a života. V pochmurné atmosféře Symfonie č. 3 Henryka Góreckého se na schodech objevují postavy – „stíny“ bez tváře, které jakoby stékají shora dolů, vytvářejí skupiny, jejich pohyby se občas zastaví, strnou a neslyšně padají. Je to nekončící proud duchů, kolotoč cesty do podsvětí. Choreografické motivy se opakují, pohyb se dynamizuje, na publikum se přelévá pocit zmaru, deprese a smutku.

Celé představení je propojeno tancem dvou hlavních aktérů: ON – Arthur Abram a ONA – Ivona Jeličová. Ti dva nesou vlastní intimní příběh evokující nejvíce matku se synem. V nádherné pohybové kantiléně souzní s hudbou. Sólový pár však může symbolizovat i muže a ženu nebo Marii a Ježíše, který opouští svůj domov, bezpečí a odchází do života, smrti, sám a zanechává zoufalou plačící bytost jejímu osudu. Téma cesty lidí pochybujících a váhajících, kteří touží po objetí, aktuálně rezonuje se současnou situací migrujících národů. Na pomoc si choreograf a režisér bere jednoduchou rekvizitu – kufr jako symbol toho nejdůležitějšího, co si člověk bere s sebou, co pro něj znamená domov, vlastní identitu a vzpomínky. S kufrem se loučí syn s matkou, s kufry je vytvořen sborový tanec lidí na cestě životem, z kufrů je složen strom bytí a nakonec se z kufrů vytváří místo posledního odpočinku člověka. Silné momenty vytváří i pouhé volání rukou o pomoc za propustnou, světélkující a chvějící se oponou.

Poslední list se třese na platanu…

Druhá část večera přináší úplně jinou atmosféru díky čarovné, vzrušující a osvobozující hudbě Jiřího Pavlici vycházející z moravského folkloru, altajské lidové kultury, staroslověnských textů a poezie našich vynikajících básníků Jana Skácela, Vladimíra Holana a Jiřího Brabce. Právě podle hudebního alba Chvění je nazván celý balet odkazující na Holanovu báseň, která je mottem celého představení: „Poslední list se třese na platanu, neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné. List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil. Ale já…“ Vracíme se k ústřední dvojici, která spolu ušla kus cesty. Je plná vzájemného souznění a porozumění. Život není jen o bolesti, přináší i mnoho okamžiků osvobozených, radostných, hravých. Bujarou náladu symbolizují tanečníci a tanečnice v dlouhých vlajících sukních. Mužské party jsou obřadnější, magičtější a energičtější. Ženské začínají ptačím zpěvem i pohybem, přinášejí do inscenace vtip a humornou nadsázku. S radostí a hereckou přesvědčivostí si dívčí sbor užívá tyto „čečetky“, blázniviny a doslova crazy skeče. 

Nálada se mění a přichází opět sólový pár. Tady má choreografie svůj vrchol, je nejemotivnější, vše prožité se vrací, ale jinak – s pocitem naděje, uklidnění, smíření a vzájemného tichého porozumění. Chlapecký Arthur Abram odvedl jistě kvalitní výkon a neustále se krůček po krůčku zlepšuje a vyvíjí. Zcela mimořádná je ale Ilona Jeličová, zkušená tanečnice, vyzrálá, plná něhy, utrpení a lásky. Její pohyb je tak samozřejmý, naplněný a prožitý, že nemůže nechat nikoho chladným.

Koloběh života se uzavírá

Poslední část baletu se vrací ke Góreckého pochmurné náladě. Kruh se uzavírá, život končí, osud je naplněn. Tanečníci zbavují své kufry igelitových obalů a staví z nich polorozbořený hřbitov. Je čas odejít…

Petr Zuska, který s brněnským baletním souborem nepracuje poprvé, odvedl velmi poctivou práci. Jeho choreografie je především působivá a vysoce taneční, je do detailu promyšlená, souznící s tématem i hudbou. Snad nejvíce si rozumí právě s hudbou Jiřího Pavlici, jehož tvorbu na své choreografické cestě již několikrát potkal. Jistě by se daly najít i drobné vady na kráse jako například úvodní až příliš dlouhý koloběh bytostí sestupujících do podsvětí, velmi časté využívání symbolů kufrů, možná i řada unisono pohybových sekvencí v mužských sborových scénách. Ale to vůbec není důležité. Dílo na diváka bezprostředně a silně zapůsobí, sevře mu srdce, přinese úsměv i katarzi. Inscenaci dotváří kompletní, vzájemně se doplňující výtvarná stránka. Jednoduchá černobílá scéna Jana Duška umožňuje tanečníkům dokonalý rozlet a přitom je čitelná a vypovídající. Vzdušné kostýmy Kateřiny Štefkové také v puristické černobílé kombinaci dávají vyniknout kráse lidského těla. Tajemnou atmosféru doplňuje i vynikající světelný design stálého spolupracovníka Jiřího Kyliána Keese Tjebbese. Brněnský balet dokázal touto premiérou, že pokračuje úspěšně ve své cestě za kvalitou inscenační i interpretační.

Po skončení představení pozval na jeviště šéf brněnského baletu Mário Radačovský významnou osobnost, která je spojena celou svou kariérou s brněnským baletem. Přesně v den premiéry 10. listopadu 2016 oslavil významné kulaté životní jubileum Karel Littera – bývalý sólista, současný dramaturg a jakýsi spiritus agens brněnského baletu. Člověk skromný, otevřený, pracovitý a nadšený. I jemu přeji za celou redakci Tanečních aktualit vše dobré na cestě profesní i soukromé. 

Psáno z premiéry 10. listopadu 2016, Janáčkovo divadlo.

Chvění
Choreografie a režie: Petr Zuska
Hudba: Henryk Górecki a Jiří Pavlica
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Kateřina Štefková
Světelný design: Kees Tjebbes
Baletní mistři: Jana Přibylová a Ivan Příkaský