Chipping z pohledu choreografky

Chipping (S. Huby). Foto: Franz Kimmel

Autor Jana Bitterová

Zatímco Sahra Huby s neupadajícím interpretačním nasazením tančila hodinové sólo vytvořené choreografkou Annou Konjetzky, technici Timm Burkhardt a Anton Lukas skryti za publikem koncentrovaně vypouštěli světlo z projektoru a kontrolovali pohybující se scénu. Vše se dělo za doprovodu elektronické kompozice zvuků Brendana Doughertyho, což byla jediná fixní předem nahraná složka díla.

Linka představení byla vystavěna na faktu, že prostředí (tvořené pěti obrovskými dřevěnými bednami a projekcí) nezůstalo statické, ale naopak se neustále měnilo. Tanečnice se objevovala v pohybujícím se proudu světla vypouštěném z projektoru, který byl jediným zdrojem osvětlení.

Jako plaché zvíře, které se zmateně snaží porozumět či snad se vyhnout světlu, provádí genderově neutrálně působící tělo v džínách a kapuci těkavé pohyby, sekvence třesů. Postava hledá vhodnou tělesnou reakci na prostředí. Avšak jakmile se zdá, že skrz použití variovaných repetitivních pohybů najde vhodný motiv, prostředí se opět změní. Dřevěné kvádry se posouvají, nejprve jen o pár centimetrů, poté křižují celou scénu. K tomu se neustále proměňuje i světlo vytvářející obrazy abstraktních hranatých tvarů a linek a občas konkrétnější odkazy na kvádry domů moderního velkoměsta. Postava s charakterem zprvu plachým je dynamickým prostředím postupně vybičována až k agresivním reakcím se snahou převzít kontrolu, stát se hrdinou světa, vykřikovat vítězná hesla.

Avšak její hlas zůstává němý. Promlouvá tělem, směsicí gest, napětím mezi chtěním se vyjádřit a vyčerpáním z okolních nepředvídatelných podmínek. Vnímáme umlčený hlas a znovu a znovu se regenerující energii těla, které přeskakuje dřevěné kvádry, opakovaně z nich sklouzává k zemi, avšak opět se vzmůže k akci. Až postava zůstane na zemi polomrtvá, posouvaná jako kus hadru. Ovšem pak znovu oživne a v několika málo momentech dokonce úspěšně harmonizuje svůj pohyb s posuny kvádrů, a projednou je snad dokonce kontroluje. Tělo je formované prostředím, a to nejen v přímé interakci, ale i ve chvílích, kdy se mobilní scéna zastaví. Postava nese otisk prostředí a nadále setrvává ve zformovaném pohybovém vzorci.

Ale je to potřeba? Je to nutnost, anebo pouze volba jedince? To byla jedna ze zajímavých otázek, která vyvstala z diskuse po představení. Zatímco někteří diváci při sledování prožívali drama konfliktu jedince s urbanistickým prostředím a vnímali depresi z marných pokusů souznění, jiní spíše postřehli fakt, že prostředí je nevlídné jenom kvůli chování tanečnice, nikoli ze své podstaty. Interpretka s bravurností klauna přehnaně reagovala na vlastně úplně neškodné, jen občas se měnící dřevěné kvádry a světlo. Svým naprosto kontrolovaným pohybem byla schopna vzbudit iluzi, že ji světlo utlačuje, a tak sama svým počínáním vytvořila drama.

Možnost různých výkladů a oscilace mezi polohou velkého dramatu a komediálností byla jednou ze sympatických charakteristik díla. Stejně tak jako pohybové řešení v dialogu se scénou a videoart.

Pohybový slovník zahrnoval široku škálu napětí i úplného „release“ a množství izolovaných pohybů, což (v kombinaci s volbou kostýmu a urbanistickými vizuály) místy odkazovalo až ke streetovým tanečním stylům. Spolu s obdivuhodnou interpretační dovedností Sahry Huby přivezl tým Anny Konjetzky do Prahy jedinečný zážitek.

Psáno z představení 12. května 2017, Studio Alta.

Přečtěte si další článek o Chipping z pohledu vizuálního umělce v angličtině. 

Chipping
Choreografie a scéna: Anna Konjetzky
Hudba: Brendan Dougherty
Video: Timm Burkhardt
Scéna: Anton Lukas
Technická ředitelka: Barbara Westernach
Projektová koordinátorka: Laura Martegani
Premiéra: 8. října 2014