Novou perspektivu při sledování současného moderního tanečního umění přineslo v rámci Tance Praha švýcarské trio Cie Philippe Saire. Diváci stojí kolem dokola připraveného tanečního prostoru a dívají se shora. Black Out začíná opravdu letním obrazem tří lidí ležících na pláži. Ačkoliv ohraničený taneční prostor spíše navozuje myšlenku, zda neleží přímo v bazénu… Ať je to cokoliv, užívají si pohody a tepla do okamžiku, než je začne „otravovat“ pisklavý zvuk jednoho z přítomných, který prsty levé ruky neuroticky klouže po podlaze. S výrazným upozorněním dalšího z přítomných muka končí a začíná sled proměňujících se událostí. Překuly, obraty, hemžení postaviček i jejich ručníků v promyšlených konstrukcích. Samo o sobě zde čiší určité napětí. Tanečníci však dráždí diváky ještě tím, že se chrání před „ostrým sluncem“, a tak pěkných pár minut neodkryjí svůj obličej. Jen tušíme, kdo se v tom malém prostoru vlastně hýbe.
Od začátku jsou veškeré proměny doprovázeny hudbou evokující pohřební náladu. Uzpůsobení scény dovoluje pouštět hudbu zespodu. Diváci tak rytmus vnímají i skrze silné vibrace. Pouhý sluch by jim nestačil, protože se hudba posouvá v prostoru pod hledištěm i jevištěm. Někdy je slyšet jen vzdáleně.
Úlek přichází v momentě vysypání drobných černých kamínků do prostoru tanečníků. Po zbývající dobu pomáhá tento materiál kreslit na bílém baletizolu různorodé obrazce. Tím, že diváci stojí po celé představení velmi blízko stropu, ze kterého se černé kameny snesly dolů, není v hledišti nikdo, koho by první kupička vysypaných kamenů nepřekvapila.
Pohřební atmosféra se potvrzuje v okamžiku, kdy přichází obraz zavražděného a obkreslování jeho těla. Vlnovitý pohyb se rozbíhá do všech stran a přináší z ptačí perspektivy opravdu zajímavý zážitek. Během několika minut se pak v tanečním prostoru proměňují černobílé obrazy. Zvláště pak převlekem nejdříve jen obou mužů do černých kostýmů (včetně nasazené kukly na hlavě) dochází k podtrhnutí kontrastu černé a bílé, zároveň je zde prostor dát vyniknout téměř nahému ženskému tělu. Převléknutím posledního aktéra do stejného oděvu se celá hra zahaluje do černobíla, jež po chvíli končí tmou a podlaha se stává nebem plným hvězd. To je teprve ta pravá ptačí perspektiva. Důležitou složkou je samozřejmě světelný design. Bez něj by hra světla, stínů a barev nebyla tak zábavná.
Velmi originální počin, kterému dávám zelenou. Psáno z představení 12. června 2014 v rámci Tance Praha, divadlo Ponec.Black Out Choreografie: Philippe Saire ve spolupráci s tanečnicí Maëlle Desclaux a tanečníky Philippem Chossonem a Jonathanem Schatzem Dramaturgie: Roberto Fratini Serafide Světelný design: Philippe Saire Zvukový design: Stéphane Vecchione Konzultace scénografie: Sylvie Kleiber Konzultace svícení: Laurent Junod Kostýmy: Tania D’Ambrogio Technika a světla: Yann Serez Zvuk: Philippe Saire
http://vimeo.com/33649661
Novou perspektivu při sledování současného moderního tanečního umění přineslo v rámci Tance Praha švýcarské trio Cie Philippe Saire. Diváci stojí kolem dokola připraveného tanečního prostoru a dívají se shora. Black Out začíná opravdu letním obrazem tří lidí ležících na pláži. Ačkoliv ohraničený taneční prostor spíše navozuje myšlenku, zda neleží přímo v bazénu… Ať je to cokoliv, užívají si pohody a tepla do okamžiku, než je začne „otravovat“ pisklavý zvuk jednoho z přítomných, který prsty levé ruky neuroticky klouže po podlaze. S výrazným upozorněním dalšího z přítomných muka končí a začíná sled proměňujících se událostí. Překuly, obraty, hemžení postaviček i jejich ručníků v promyšlených konstrukcích. Samo o sobě zde čiší určité napětí. Tanečníci však dráždí diváky ještě tím, že se chrání před „ostrým sluncem“, a tak pěkných pár minut neodkryjí svůj obličej. Jen tušíme, kdo se v tom malém prostoru vlastně hýbe.
Od začátku jsou veškeré proměny doprovázeny hudbou evokující pohřební náladu. Uzpůsobení scény dovoluje pouštět hudbu zespodu. Diváci tak rytmus vnímají i skrze silné vibrace. Pouhý sluch by jim nestačil, protože se hudba posouvá v prostoru pod hledištěm i jevištěm. Někdy je slyšet jen vzdáleně.
Úlek přichází v momentě vysypání drobných černých kamínků do prostoru tanečníků. Po zbývající dobu pomáhá tento materiál kreslit na bílém baletizolu různorodé obrazce.
Black Out
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace