Cena Jarmily Jeřábkové 2014 – Večer vítězů
Na základě 13. ročníku soutěže Cena Jarmily Jeřábkové určené začínajícím choreografům, která proběhla po dvou letech v listopadu minulého roku, se konal Večer vítězů v divadelním sále NoD v Roxy.
Dědictví a význam české tanečnice a pedagožky, svobodomyslné umělkyně Jarmily Jeřábkové není třeba široce popisovat. V předminulém roce se připomínalo její 100. výročí narození a na půdě Duncan Centre, kde soutěž vznikala, má pevné a zásadní místo v historii školy. Zakladatelka školy Eva Blažíčková byla žačkou Jarmily Jeřábkové. Skrze tento silný zdroj a vliv se vrací k přímému dědictví Isadory Duncanové a navázání na její ideje. Nejen tedy výuka v Duncan Centre, ale i tato choreografická soutěž podporuje mladé talenty.
Střídmé výrazové prostředky
Hlavní cenu získala maďarská tanečnice a choreografka Eszter Heroldová z maďarského Győru. Výrazný typ mladé ženy nabité energií a touhou sdělit a podělit se o vnitřní stav emocí rozhodně zaujal. Eszter Heroldová předvedla dvě choreografie – Mátku a White.
Mátka v maďarštině znamená zasnoubenou nebo zadanou ženu po boku muže a v češtině bez čárky je to jasné bez komentáře. Žena v červených šatech odpočívá v křesle. Sní nebo přemýšlí. Chce nám sdělit svou touhu po dítěti, po početí a nabytí sil pro zásadní úděl ženy – pro narození potomka a předání věčné energie dál, další generaci. Představuje si to všechno ve své mysli a je vidět její trpělivé čekání, ale i marné snažení. To vše velmi střídmými výrazovými prostředky, více hereckými než tanečními. Změny v její mysli, zrání i počínající stárnutí naznačuje více emočními vzruchy, sporými pohyby a pohybem kolem židle.
Smutek a trýzeň ji donutí opět se do křesla schoulit a posléze se sesune až na zem. Její smutek ji pohltí. Pěkný a soustředěný výkon je bez hysterie a přitom s dramatickým nasazením.
Choreografie White je poněkud obtížnější k porozumění. Nejdříve se na horizontu promítá obličej, nejdříve trochu unavený, pak odlíčený a natřený bílou maskou. Detailní záběr ukazuje každou maličkost, každé pohnutí mimických svalů. Pak se prezentuje postava ženy v bílém, snad svatebním, rouchu a s obličejem překrytým tylovým závojem.
Tanec chce možná připomenout zvyk zakrývání se za masku – ať už nalíčenou, nebo zakrývající tvář. Opět se dotýká tématu stárnutí a smutného osudu zůstat osamocena bez dětí. Kompozice volně navazuje na předchozí, i když v pohybu rozkrývá choreografka širší škálu. White však nepůsobí v interpretaci dost autenticky a vlastně působí zmateně i trochu nejistě. V obou dílech zní hudba jednoho autora – Ádáma Mártona Horvátha.
Stereotyp gest a intenzivní prožitek
Třetí cenu získala absolventka Duncan Centre, tanečnice a choreografka Markéta Maia Kuttnerová (druhá cena udělena nebyla). Cela je název pohybové kompozice v její interpretaci společně s Jessem Lisserem na hudební koláž (Poetry, Patrika Deletreze, Aphexe Twina a Iannise Xenakise). Otázka svobody je stále žhavým tématem i u mladé generace. Zaobírá se stereotypem gest, omezením možnosti pohybu a prostoru. Cela je vězením, ale vězením může být jakýkoli prostor – ať v pracovním slova smyslu, nebo i v osobním životě. I naše emoce nemusí být svobodné v okleštění různých psychických tlaků. Záměr je aktuální v každé době, ale kompozičně je choreografie neinvenční a svými výrazovými prostředky nudná a zdlouhavá.
Markéta Maia Kuttnerová je rozhodně zajímavější v díle V zemi s hudbou Lukáše Matouška. Dynamický je hned nástup s použitím dupání a expresivnějším gestickým hnutím. Souvislost a spojení se zemí jsou zřejmě evokovány vzpomínkou na intenzivní prožitek někde v přírodě. Tanečnice hledá v zemi svůj původ a ptá se sama sebe na identitu a místo, kde má zůstat a žít. Celek působí harmonicky a je dobře rozplánován.
Škoda, že je obuta do civilních bot – kozaček. Práce nohou je v obou případech tak dost limitována, pohybový slovník je tím omezen a působí poněkud hrubě v obou dílech.
Vzpomínka na Pinu Bauschovou s hrstkou diváků
Na začátku večera ve foyer NoD byl promítán film Ahnen Piny Bauschové. Jedná se o vzácný snímek z devadesátých let, kdy Pina Bauschová dává povely a zpracovává téma k představení.
Je vidět dílčí a záměrně dlouhé sekvence kamery na tanečníky – herce wuppertalského Tanztheatru. Vnitřně si zpracovávají zadané téma a přemýšlí o něm dlouze. Civilní, ryze zkouškový projev, bez příkras se vyvíjí v pravdivý výraz.
Postupně se rodí opravdové Ahnen (Tušení), kdy Pina nechává své interprety v zákulisí a v náznacích dekorace předvídat a pouze tušit následné scénické situace, které posléze vytrysknou s plnou energií a věrohodností, naplněné vždy opravdovým „člověčenstvím“.
Dlouholetý sólista a asistent i zástupce Piny Bauschové, vynikající interpret i jejích nejskrytějších tajemství Jan Minařík byl přítomen během celého večera. Bohužel, jeho komentář k dílu byl příliš krátký a málo jasný pro ty, kdo slavná díla věhlasného souboru neznají.
Ovšem pravda je taková, že téměř nikdo nepřišel. Jak na promítání filmu, tak ani na vlastní přehlídku. Byla tam pouhá hrstka diváků. Jak je to jen možné?
Psáno z večera 16. května 2014, NoD Roxy Praha.
New Europe Festival Prague 12.–16. května 2014Banská Bystrica, Budapešť, Praha
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace