Carcass – Divoké tance z Portugalska

Carcass. Foto: José Caldeira.

V inscenaci Carcass, uvedené v prostoru ARCHA+, představil deset zcela odlišných tanečníků rozdílné národnosti. Po prudkém úvodu bicích nástrojů, na které živě hraje João Pais Filipe, pomalu přichází tanečnice. Scéna prostoru ARCHA+ je obnažená, zalitá bílým světlem a trochu zamlžená, na zemi je bílý baletizol, ale okraje jsou černé. Tanečnice se nenápadně sune po předním okraji, jako by se snad bála šlápnout na bílou plochu. Postupně se objevují další tanečníci a všichni se stmelí do jednotné skupiny. Mají na sobě černé trikoty, rozdílně střižené buď s krátkými nebo dlouhými nohavicemi. 

Začíná velmi rychlý a divoký rej tanečních kroků, překroků, poskoků, přískoků, rytmických dupů a rotací, kdy většinou trup zůstává zpevněný a pohyb paží je spíše strohý a ostrý. Styl je těžko určitelný, protože choreograf si bere materiál ze současných prvků street dance, ale většinou jde o lidové portugalské tance. Mohli bychom v představení najít prvky irských tanců, ale určitě by se daly vystopovat v nějaké antropologické studii mimo jiné i moravské a slovácké prvky a cifry. Je to nekonečná sprcha tanečního materiálu všeho druhu, která je vzhledem k rychlému tempu podmíněna výbornou kondicí a neuvěřitelnou výdrží.

V dlouhé první části choreografie se obměňují dvojice, trojice a malé skupinky tanečníků v radostné náladě. Skupiny i jednotlivci se přesouvají v různých formacích, znovu evokujících tradiční tance a komunikují navzájem. V některých pasážích se hudba bicích proložená elektronickou mixáží Luíse Pestany zastaví. Skupina udržuje rytmus v nohách nebo v pauzách vidíme kratší sólové výstupy ve zpomaleném tempu. Jde o jakási intimní sdělení více využívající současnou pohybovou techniku. 

Delší dobu část tanečníků využívá dlouhá, do červena zbarvená trika, která si natahují mezi ruce nad hlavu. Některá z tanečnic si zcela odhalí prsa, jiným se ve víru tance trikot sesune sám. Připomene to možná rituální tance. Tanečníci leckdy zpívají, pokřikují jako by se ještě víc chtěli vyhecovat k výkonu i rychlosti. 

V druhé části dochází ke změně scény, zezadu přetáhnou dopředu celou část baletizolu a vyvěsí jej v přední polovině jeviště nahoru, takže vzniká bílá stěna. Má to být nějaké omezení svobodného rozmachu i volného prostoru? Asi ano, protože následně všichni začnou zpívat podivnou budovatelskou píseň o pracujících ženách, o omezeních a nesvobodě vyplývajících z útlaku obyvatel. Ale jakých? Odkud pocházejí a v které době se to odehrává, není jasné. Dlouhá píseň moc lidově nevyznívá, jde tedy jistě o nějakou politickou agitku pro-socialistickou nebo komunistickou? Po jakémsi náznaku boje odtahují tanečníci snad raněné či mrtvé ze scény.

Z předešlé čisté oslavy tance se za každou cenu do inscenace musí dostat děj, který vyznívá trapně. Carcass mě zklamalo. Připomnělo mi tance agitačních alegorií k oslavám socialistických výdobytků v době normalizace z AUSu (Armádního uměleckého souboru). Tanečníci napíšou na bílou stěnu světelnou fixou: Všechny zdi padají… Nevím, pro jaké publikum byla inscenace s tímto vyzněním zamýšlena. Bílá stěna z baletizolu padne na zem a vzadu zůstává v kontra světlech skupina tanečníků. Přese všechno měli velký úspěch, protože jejich celkový fyzický výkon byl ohromný. 

Psáno z představení 18. června 2024, prostor ARCHA+­.  

CARCASS

Choreografie: Marco da Silva Ferreira

Umělecké vedení: Marco da Silva Ferreira

Umělecká asistence: Catarina Miranda

Účinkující: André Speedy, Fábio Krayze, Leo Ramos, Marc Oliveras Casas, Marco da Silva Ferreira, Maria Antunes, Max Makowski, Mélanie Ferreira, Nelson Teunis, Nala Revlon

Světelný design:
Cárin Geada

Hudba: João Pais Filipe (perkusista), Luís Pestana (elektronická hudba)

Mistr zvuku:  João Monteiro

Kostýmy:  Aleksandar Protic

Scénografie: Emanuel Santos

Antropologický výzkum:  Teresa Fradique

Portugalský lidový tanec: Joana Lopes

Premiéra  21. 10. 2022, Porto