Call Alice – Osaměle, ale přesto ve dvou

Call Alice (Tereza Ondrová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Kristina Soukupová

Po ocenění na České taneční platformě se již v roce 2016 umělkyni naskytla šance pracovat v Itálii v Bassanu del Grappa. Toto místo i jeho obyvatelé jí přirostli k srdci a postupem let se tam opakovaně vracela. Jednou zjistila, že se fyzicky hodně podobá jedné z tamních italských tanečnic jménem Francesca Foscarini. Postupem se mezi nimi vytvořilo pouto, a tak se rozhodly, že chtějí spolu vytvořit nové dílo.  

Potud je to klasický scénář, ozvláštněný pouze nečekanou podobou obou, skoro stejně starých umělkyň. Ovšem po zásahu pandemie najednou nebylo kde se setkat. Tereza nemohla za Francescou, Francesca nemohla za Terezou. Jak chcete zkoušet taneční představení, když se naživo nemůžete vidět? Jako správné kreativní bytosti to vzaly jako výzvu a od března 2020 přesunuly svoji vzájemnou práci do online prostředí. Po několika měsících a druhé vlně nákazy mohly prezentovat svá setkání ve formě video eseje, která s režijním vedením Petry Tejnorové a promyšleným střihem Petry Maceridu přinesla vhled do komunikace obou žen, které stále doufaly, že toto je jen mezidobí a že na konci cesty se vynoří jejich živý duet.

Absence živého kontaktu a možná ztráta motivace ve stínu situace ve světě, kdy nebylo vidět konec tunelu, nakonec způsobily, že Francesca Foscarini projekt vzdala. Zřejmě čekala na živý kontakt tak dlouho, že už dál nechtěla setrvávat v tématu, kterým se zabývala již mnoho měsíců, bez pocitu nutné katarze. Ve chvíli odstoupení jedné poloviny kreativního týmu mohla práce skončit, byla by alespoň zdokumentována onou video esejí a tanečnice si určitě byly vědomy, že se pokusily o svoje možné maximum. Ovšem ne tak Tereza Ondrová. Její motivace zvítězila a ona pokračovala. Vytvořila v rámci své produkční jednotky Temporary Collective představení Call Alice, které sice uvádí jako tvůrkyně obě umělkyně, ale je to pouze Tereza, která nakonec stojí před diváky.

Odkryté jeviště, na kterém je po straně přichystaný stolek s ovládáním zvuku. Do tohoto prostředí přichází Tereza, která nenuceně oslovuje diváka a hned mu vysvětluje, že sice měly být dvě, ale bude jen sama. Je evidentní, že to zvládne, prostě musí. Sama si spouští hudbu a sama se začíná pozvolna rozhýbávat. Vypadá, že se soustředí na své tělo, na sebe a možnosti pohybů končetin a torza v prostoru. Jen jednou a náhle vybublá její frustrace na povrch, kdy křičí na neviditelnou partnerku, vyjadřuje svoji nevoli, že ji tak trochu nechala na holičkách.

Chce nám ale přesto zprostředkovat jejich příběh, a tím se ke slovu dostává dokumentární linka představení, a to použití hlasových zpráv. Ty Francesca s Terezou během zkoušení používaly jako prostředky komunikace, krátkých pár vět o tom, jak se cítí, co zrovna dělají i jak přemýšlejí. Na zadní stěnu jeviště se začíná promítat projekce, která dá tušit, jak ona „dvojnice“ jevištní aktérky vypadá. Mnohem víc nám však o ní sdělí její hlas, který promlouvá z nahrávek. Velmi kontrastuje s hlasem Terezy – ač obě mluví anglicky, každá přináší svoji nezaměnitelnou dikci, a hlavně zvukovou hladinu hlasu, který přenáší emoci a také osobnostní rysy.

České publikum Terezu zná jako tanečnici s hloubkou, kterou je schopna vyjádřit nejen pohybem svého těla, ale i výrazem obličeje. Její hlas již léta vnímám velmi specificky a ona ho také ve svých představeních používá (jako například v nedávném uvedení projektu Silent). Je níže posazený, velmi klidný ve své kadenci a má specifickou barvu, která Terezu alespoň pro mě velmi charakterizuje. Jakmile začne z nahrávky mluvit Francesca, tónina přívalu slov se zvedá do mnohem exponovanější výšky. Její vyšší, lehce skřípavý jakoby zastřený hlas a silný italský přízvuk v angličtině přibarvují informace, které sděluje.  Dokreslují imaginární obraz někoho, kdo tu měl být, ale není. Máme se proto zlobit? Vznáší se nad jevištěm výčitky? Sólový tanec Terezy nepostrádá absenci partnerky, ale pracuje s dokonalou soběstačností a jistotou. Přesto vnímáme určitou melancholii, nedořečenost, kdy performerka přemýšlí, co by mohlo být, kdyby se nestalo to, co už se nezmění. Osamělost, ke které byla Tereza nakonec dohnána, ji sice určitým způsobem definuje, ale v žádném případě ji nesráží na kolena.

Můžeme se zamýšlet nad dívkou z názvu, Alicí. Je to amalgám obou žen, jejich snový průsečík, ve kterém kulminují jejich společné touhy? Možná. Neobyčejný tvar dokumentárního sóla, či chcete-li duetu s nepřítomným alter egem, které se přesto dosti liší, přináší svým zpracováním zase jiný druh vnímání a čtení tanečního představení. Zároveň aktuálně ukazuje, jaký je dopad nynější nešťastné doby a jak se s ní lidé, a to zejména ti kreativní, mohou vyrovnávat. Zůstává otázka, jaký by teď Francesca Foscarini měla názor na svou absenci na jevišti? Chtěla by se k Tereze zase přidat? Nebo již dílo zůstane přetaveno ve tvar, který mu byl osudem naplánován ještě dřív, než došlo k italskému setkání? To už se asi nedozvíme, ale Call Alice zůstává svědectvím naší doby, které promlouvá jedním tělem a dvěma hlasy.

Psáno z představení 8. listopadu 2021, divadlo Ponec.

Call Alice
Autor: Tereza Ondrová
Performerky: Tereza Ondrová, Francesca Foscarini
Dramaturgický poradce: Monica Gillette
Režijní spolupráce: Petra Tejnorová
Světelný design: Katarina Morávek Ďuricová
Zvukový design: Jan Čtvrtník
Premiéra 22. 6. 2021