Být tak v Giverny, Pnutí – Od mystického zážitku ke každodenní realitě

Být tak v Giverny (Lea Švejdová). Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Aneta Krejčík Plšková

Když leknín tančí

Představuji si Clauda Moneta v jeho okrasné zahradě v Giverny, jak štětcem zachycuje okolní rostliny nebo jak se prochází dekorativní zelení a vede debaty se svými přáteli výtvarníky či literáty. Ačkoli jsem francouzskou obec Giverny a konkrétně Monetovu zahradu nenavštívila, prostřednictvím jeho maleb se můžeme do prostředí zahrady alespoň v mysli přenést. S touto vidinou přicházím na premiéru Být tak v Giverny a říkám si, že už pouhý název sám o sobě evokuje a posiluje mou představu o díle.

Taneční sólo v podání Ley Švejdové koresponduje s úvaděnou anotací: „Být tak plujícím leknínem, vyvstat ze tmy… Smířit se s opadajícími okvětními lístky, vadnout, ztrácet krásu, chytat se kořenů a zase věřit v jaro…“ Tanečnice předvádí životní cyklus leknínu a lotosu, jednoho z mnoha, který je vytrvalou rostlinou žijící ve stojatých vodách, kořenící v bahně se schopností prodrat se vzhůru a poté nad vodní hladinou překrásně rozkvést. Do performance se promítá symbolika věčnosti a znovuzrození, ale také života jako takového, což jsou významy v různých kulturách s leknínem i lotosem spojené.

Švejdová se postupně ukazuje v podobě zmíněné květiny ve své kráse, smyslnosti i křehkosti, zdůrazněné ladnými a jemnými motivy, nejprve coby leknín s uzavřenou korunou tvořenou z růžových okvětních lístků. Kromě elegantních táhlých pohybů, v nichž tanečnice připomíná květinu plující po vodní hladině, mě zaujal moment, při kterém se Švejdová přiblíží k publiku, odhalí korzet a na několik okamžiků pózuje jako tanečnice stylu vogue. „Narušuje“ tím křehkost a nahradí ji smyslností. Leknín bývá totiž považován za afrodiziakum, přičemž i jeho latinský název – tedy nymphaea – je odvozen od řeckých nymf, často považovaných za symbol svůdnosti. Po tomto zastavení se performerka opět navrací k formě něžného tanečního projevu, zejména pak podtrženého závěrem, v němž tanečnice předvádí leknín vracející se na začátek, do prvotního uzavření květů. Zde bych chtěla vyzdvihnout práci návrhářky Nory Sopkové, protože kostým, zhotovený Šárkou Slavíkovou a studiem Artes Design, perfektně vystihuje tuto vodní rostlinu.

Výsledná performance je tak více lyrickou impresí než dějově pojatým představením. Z Být tak v Giverny si odnáším silný dojem, že věřit v krásu má smysl, a to i přes zdánlivou pomíjivost. Představení na jednu stranu vzbuzuje smutek připomenutím konečnosti, na druhou ale též naději, že ne každý konec je definitivní. Například východní filozofie považuje leknín a lotos za symbol nekonečného koloběhu smrti a zrození. Pokud si odmyslíme možný duchovní rozměr, stále zbývá zmíněná krása. V tomto smyslu performance připomíná její křehkost a důležitost, která se ukrývá na nečekaných místech mnohdy ošklivé každodennosti. Leknín i lotos jsou půvabné rostliny známé mimo jiné tím, že koření v bahně, což je často připomínáno právě jako symbol krásy pramenící v ošklivosti.

Uvítala bych však, kdyby lekníny představovalo vícero tanečníků, což by lépe vystihovalo název Být tak v Giverny, který odkazuje právě k lekníny zaplněnému zahradnímu jezírku. Bohužel jsem postrádala i dramaturgickou návaznost následného koncertu. Hudební uskupení Fahrzavö, tvořené netypickým dechovým triem s cimbalistkou, bylo samo o sobě originálním zážitkem, při němž hudebníci kombinovali tolik nástrojů a zvuků, že divák jen s údivem naslouchal a nechával se unášet tóny dálek. Ovšem mezi těmito dvěma zmiňovanými produkcemi mi chyběla jakákoli zjevná spojitost.

Stres mezi regály

Taneční premiéra Pnutí se nesla v úplně odlišném duchu. Nikola Němcová s Barborou Ptáčkovou utvořily choreografii, jež má poukázat na dnešní konzumní společnost, na materiální způsob života ovlivněný reklamou a marketingovým nátlakem. Nakolik jsme manipulováni vnějšími vlivy a co je pouze naší vnitřní potřebou, nechávají choreografky na úvaze publika.

Pnutí začíná v nehybných pozicích, Němcová a Ptáčková jsou obklopeny nákupními taškami. Pohyb postupně graduje a zrychluje, jakmile přenášejí papírové tašky s oblečením z místa na místo. Jeviště jako by se transformovalo v boxerský ring, v ohraničenou arénu, kterou nelze opustit ani se v ní zastavit. Scéna se tak mění v hektický obraz nákupního centra. Vyobrazený shon zrcadlí naši každodenní realitu, stačí se jen rozhlédnout v nákupním středisku (obzvlášť před Vánoci).

Jiný úryvek peformance se odehrává v okamžicích, v nichž si zákazník užívá chvilku povrchní radosti z nakoupeného zboží, jenže to mu nestačí, chce stále další a další produkty, které s největší pravděpodobností využije jednou, anebo vůbec. Kritici nezřízeného materialismu i fanoušci popularizátorky minimalistického stylu života Marie Kondo si tu rozhodně přijdou na své.

Nelze se však ubránit pocitu, že představení něco chybí. Při debatě s publikem po skončení premiéry ostatně tanečnice přiznávají neúplnost a nedokonalosti choreografie, přičemž v dotazech žádají diváky o zpětnou vazbu. Většina publika souhlasí s působením stresu a nepříjemných až úzkostných dojmů při nakupování v obchoďácích, což vskutku není nic překvapivého. Možná proto v inscenaci postrádám neobvyklý úhel pohledu na konzumerismus. Ačkoli rozumím záměru tvůrkyň, a oceňuji jejich reflexi aktuálního tématu i celkové zpracování, potenciál nečekaného pojetí tu zůstává nevyužitý.

Psáno z premiér ve dnech 21. a 22. října 2022, Divadlo 29, Pardubice.

Být tak v Giverny
Choreografie a interpretace: Lea Švejdová
Fahrzavö: Kristyna Farag, Michal Hrubý, Zdeněk Závodný, Jana Vöröšová
Umělecká spolupráce: Radka Denemarková, Honza Malík, Tereza Krčálová, Nora Sopková
Hudba: Jana Vöröšová
Kostýmy: Nora Sopková
Light design: František Fabián
Realizace kostýmu: Šárka Slavíková a studio Artes Design
Kurátor, realizace a produkce projektu: Honza Malík & Pulsar z.s.

Pnutí
Choreografie, interpretace a kostýmy: Barbora Ptáčková, Nikola Němcová
Hudba: Mika Vainio, Ryoji Ikeda, Alva Noto
Light design: Jakub Štrba