Bubeníčkova La Strada v Pražském komorním baletu

La Strada. Foto: Serghei Gherciu.

Sedmdesáté výročí Felliniho mistrovského ztvárnění vnitřního života tří hrdinů jeho filmového příběhu (u nás známého jako Silnice) v hvězdném obsazení (Giulietta Masina, Anthony Quinn, Richard Basehart) podnítilo letos již jinou baletní inscenaci, a sice v Londýně (https://www.tanecniaktuality.cz/recenze/la-strada-jako-cesta-zivotem-na-pozadi-cirkusovych-archetypu). Nutno podotknout, že již předtím Marco Goecke zpracoval motivy tohoto filmu v podobě tanečního divadla v roce 2018 v Mnichově. 

Dramaturgický přístup inscenátorů Jiřího Bubeníčka a Nadiny Cojocaru se od výše jmenovaných představení liší. Sledují chronologicky klíčové situace filmové předlohy a nesnaží se odtrhnout tok děje od vyjádření osobních charakteristik protagonistů, naopak – situace a odezva na ně generují ponor do jejich vnitřního prožívání. Sympatické na tom je, že i divák, který film neviděl, netápe. Inscenátoři ho vedou nejen pomocí samotného choreografického přediva, ale také výraznou a zároveň vkusnou výtvarnou složkou Nadiny Cojocaru, akustickými vjemy (šumění moře, policejní sirény) a v neposlední řadě mluvenými replikami, které však slouží více k dokreslení atmosféry či vyvolání smíchu, než aby vysvětlovaly dění na jevišti. Zde je třeba ocenit kvalitní dikci tanečníků PKB, neboť je všeobecně známo, že se takový úkol může stát pro taneční umělce na jevišti katastrofou.

Není pochyb, že se v kladech této inscenace odráží jak dlouhodobý kontakt Jiřího Bubeníčka s díly Johna Neumeiera, mistra novodobého dějového baletu, tak v nemenší míře úctyhodná vlastní zkušenost s tvorbou celovečerních děl na zahraničních scénách Evropy, Ameriky a Asie. 

Základem je již zmíněná důsledná dramaturgická práce, která zahrnuje i výběr hudby v promyšleném střídání pasáží ze zvukového záznamu s hudbou hranou naživo trojicí hudebníků (Marie Hasoňová, Karolína Blehová, Martin Lesa). Hudebníci jsou důležitou součástí představení, jsou v kostýmech a hrají vše zpaměti, což je třeba dvojnásob ocenit. Autorem hudby je známý italský skladatel Nino Rota (1911–1979), základ tvoří jeho Suite dal balletto La strada z roku 1966, pro osmdesátiminutové představení doplněná jeho další filmovou hudbou (Gepard, Osm a půl, Sladký život, Rocco a jeho bratři, Kmotr). 

Rotova hudba je pro choreografii Jiřího Bubeníčka skvělým partnerem, podněcuje výbušnou energii i zádumčivou kontemplaci, radost i smutek, udržuje pozornost diváka po celou dobu představení, které se hraje bez přestávky. Základním vyjadřovacím prostředkem je pro Bubeníčka tanec, jen místy prolnutý gesty. Pohybové motivy plynou a přelévají se z jednoho do druhého, jako vlny v symbolicky naznačeném moři na začátku představení, zapojeno je celé tělo, od hlavy až k patě. 

Interpreti si obrazně řečeno oblékli taneční texturu na sebe jako skvěle padnoucí šaty, což svědčí o pečlivém nastudování, které umožnilo tanečníkům dosáhnout vyrovnaných, v řadě případů až prvotřídních výkonů. Přitom se řada z nich musí v průběhu večera převlékat do jiných postav a osmičlenný soubor je posílen o studenty konzervatoře Taneční centrum Praha. K nim patří i Lukáš Faul, představitel postavy Matta (Il matto je v italštině označení pro blázna, cvoka), který se neohroženě vrhá do akrobatických prvků, je bezprostřední a naprosto uvěřitelný v charakteristice své role. Ta se od filmové předlohy drobně odlišuje, neboť pomocí tance se nedá filosofovat tak jako slovy a je dobře, že choreograf a režisér v jedné osobě netlačil mladičkého interpreta do této polohy a využil naopak jeho spontánnost a vervu, kterou si získává jak náklonnost Gelsominy, tak diváků v hledišti.  

Bára Müllerová v postavě Gelsominy odvedla přesvědčivý výkon, dostála pohybovým i výrazovým nárokům své role, které jsou vskutku nemalé. Na začátku ponižovaná dívka, vytržená ze svého prostředí, si vytvoří pouto osudové závislosti na svém trýzniteli, musí překonávat žárlivost a hluboké osamění, ze kterého ji vytrhne až hudba a následné setkání s Mattem. V prostředí cirkusu nachází azyl, který je však dočasný, vytrhne ji z něj opět kočovný silák Zampanò, její trýznitel a „majitel“. Závislost se obnovuje až do tragického vyústění, kdy Zampanò Matta při dalším setkání zabije a nebohou Gelsominu zaváže mlčením. Pak musí Bára Müllerová na jevišti vyjádřit Gelsominino zoufalství, které přeroste do apatického zármutku, její duše se již odmítá podrobit Zampanòvi, stejně jako její tělo. Závěr baletu tvoří několikaminutový duet, který je technicky a výrazově nesmírně náročný.

Představitelem Zampana je Ital Ennio Zappalà, vybavený po tuto roli jak svým urostlým vzhledem, tak i technickými a výrazovými možnostmi a v neposlední řadě svou mateřštinou pro krátká, ale pregnantní zvolání, převzatá z Felliniho filmu. Bez vhodného představitele pro tuto roli by se La Strada nemohla hrát a Zappalà se své příležitosti chopil se vší energií. Propůjčil své postavě drsnou sebestřednost, emocionální primitivnost a snahu ovládat situaci za každou cenu. Není ovšem snadné pak z této machistické polohy přejít do okamžiku citové frustrace a přiznání si, co pro něj jím ponižovaná a využívaná Gelsomina vlastně znamenala. Jeho sólo tvoří závěr příběhu, ve kterém je téměř po celou dobu přítomen na jevišti. Je to divadelní úkol již pro vyzrálého umělce a Ennio Zappalà v něm rozhodně nezklamal. 

Jiří Bubeníček přistoupil k Felliniho filmové předloze s respektem, byl to pro něj a pro jeho spolupracovnici Nadinu Cojocaru základní inspirační zdroj, nicméně k tomu přidal i svou životní zkušenost. Je známým faktem, že své dětství a část mládí strávil se svým bratrem-dvojčetem Ottou v cirkusovém prostředí a je tedy nasnadě, že k tomuto tématu má osobní vztah. Citlivě a s velkým vtipem do cirkusové scény vkloubil i komentář k situaci jednovaječných dvojčat: „Vy jste si ale podobný…Máte stejné vlastnosti? Nadání? Máte mimosmyslové pouto?“ – „Oblékají se stejně… Oblékají se stejně… Oblékají se stejně…

La Strada Jiřího Bubeníčka a Nadiny Cojocaru představuje skvělou příležitost pro Pražský komorní balet pro další umělecký růst a divákům přináší zážitek plný emocí i humoru a divadelního kouzla.

Psáno z reprízy 5. května 2024, Divadlo na Vinohradech.

La Strada

Světová premiéra: 10. března 2024, Divadlo na Vinohradech

Hudba: Nino Rota

Libreto, koncept a dramaturgie: Jiří Bubeníček, Nadina Cojocaru

Choreografie: Jiří Bubeníček

Scénografie: Nadina Cojocaru
Design kostýmů: Nadina Cojocaru
Světelný design: Jiří Bubeníček
Asistenti choreografie: Lenka Šustová Hrabovská, Igor Vejsada
Hudební dramaturgie: Jiří Bubeníček, Nadina Cojocaru
Hudební aranžmá: Petr Holman

Tančí: sólisté Pražského komorního baletu a členové Baletu Praha Junior
Hrají: Marie Hasoňová – housle, Karolína Blehová – trubka a Martin Lesa – akordeon/kytara

Zampanò: Ennio Zappalà

Gelsomina: Bára Müllerová

Matto: Lukáš Faul*

Sexy lady: Oldřiška Neumannová

Matka, Vdova: Mária Dorková

Sestry Gelsominy: Oldřiška Neumannová, Lejla Muzajeva*

Kněz, Principál: Aleš Krátký

Manželský pár: Lejla Muzajeva, František Rezek

*Balet Praha Junior, studenti Tanení centrum Praha