Očekávaná premiéra nové choreografie souboru Nanohach proběhla ve Studiu Alt@ - Hala 30 ve středu 23. 2. 2011. Od doby, kdy torzo této choreografie bylo uvedeno jako součást komponovaného večeru choreografa Fabricia Ramalingoma, uběhly tři měsíce. Z původní podoby zbylo málo. O to byl večer překvapivější a zajímavější.
Brutv této podobě je učesaným vyspělým dílem, které nabízí nespočet interpretací. Živočišnost a syrovost jsou zde obsazeny do hlavních rolí a jako průsvitná nitka následují zvuky nástrojů a provází tanečníky po celou dobu představení. Dlouhotrvající tón trumpety, jakožto nástroj blízký lidskému tělu, zabydluje prostor a signalizuje pomalé probouzení tanečníků ukrytých ve tmě.
Tanečníci v červených nebo modrých kalhotosukních představují Brut v jiné, propracovanější podobě, než tomu bylo poprvé. Polooděnost částečně naznačuje souřadnost obou pohlaví, muž a žena jsou rovnocennými partnery, rozehrávají dialogy, milují se i nenávidí. Jejich částečná nahota dává vyniknout zajímavé hře paží, hrudníku a zad.
Jan Malík, Lea Švejdová, Kateřina Stupecká (alternace za Elišku Kašparovou, která je zraněna), Tereza Lenerová (j.h.) a Paľo Kršiak (j.h., připojen až po prvním uvedení). Pětice zajímavých osobností plní představy choreografa a naplňuje Brut v celém jeho významu.
Brut je příběhem bez příběhu s přesným načasováním a intimně dráždivou atmosférou. Rychlost a přesnost se střídá se zastavením a pozorováním. Lichým počtem interpretů je rozbita symetričnost, která byla v původní skici nepřehlédnutelná. Zachována zůstává svěží a nápaditá hra s přímkou v prostoru, kdy se na jevišti vytváří veselý kolotoč s podtextem dětského smíchu, a také očekávané objetí muže a ženy, do kterého se postupně včleňují zbývající aktéři. Jen škoda, že symbióza tanečníků nebyla tento den tak evidentní, tak napínavá a dech tající jako tomu bylo v původní verzi.
Ticho, které rozděluje čas i prostor, se ozývá ze všech stran, když právě Jan Kalivoda nehraje. Zesiluje dech tanečníků a obmotává se kolem všeho a všech v místnosti. Obyčejné zářivky pak umocňují civilnost a syrovost roztančeného večera.
Brut dozrálo a s ním i představa, se kterou tanečníci během celé inscenace věrně pracují, jen je škoda, že veselost a humor byly postupně nahrazeny pochmurností a melancholií zvoleného tématu. Na zábavné okamžiky si tak divák musí počkat až do úplného závěru – tam se celá atmosféra uvolňuje a na tvářích interpretů i diváku je zachycen smích.
Spolupráce s velmi zkušeným francouzských choreografem a tanečníkem se Nanohach vyplatila. I přes to, že museli odhodit punc duncanovského vzdělání a vrátit se k pouhopouhé podstatě každodenního civilního pohybu, byli velmi poutaví a přesvědčiví. Mohou si tak ke svému seznamu úspěšných choreografií připsat další povedený kus – Brut.
Psáno z premiéry 23. února 2011, Studio Alt@. Představení bylo uvedeno v rámci Malé inventury 2011.
Foto: A. Šebelková
Očekávaná premiéra nové choreografie souboru Nanohach proběhla ve Studiu Alt@ - Hala 30 ve středu 23. 2. 2011. Od doby, kdy torzo této choreografie bylo uvedeno jako součást komponovaného večeru choreografa Fabricia Ramalingoma, uběhly tři měsíce. Z původní podoby zbylo málo. O to byl večer překvapivější a zajímavější.
Brut v této podobě je učesaným vyspělým dílem, které nabízí nespočet interpretací. Živočišnost a syrovost jsou zde obsazeny do hlavních rolí a jako průsvitná nitka následují zvuky nástrojů a provází tanečníky po celou dobu představení. Dlouhotrvající tón trumpety, jakožto nástroj blízký lidskému tělu, zabydluje prostor a signalizuje pomalé probouzení tanečníků ukrytých ve tmě.
Tanečníci v červených nebo modrých kalhotosukních představují Brut v jiné, propracovanější podobě, než tomu bylo poprvé. Polooděnost částečně naznačuje souřadnost obou pohlaví, muž a žena jsou rovnocennými partnery, rozehrávají dialogy, milují se i nenávidí. Jejich částečná nahota dává vyniknout zajímavé hře paží, hrudníku a zad.
Jan Malík, Lea Švejdová, Kateřina Stupecká (alternace za Elišku Kašparovou, která je zraněna), Tereza Lenerová (j.h.) a Paľo Kršiak (j.h., připojen až po prvním uvedení). Pětice zajímavých osobností plní představy choreografa a naplňuje Brut v celém jeho významu.
Brut je příběhem bez příběhu s přesným načasováním a intimně dráždivou atmosférou. Rychlost a přesnost se střídá se zastavením a pozorováním. Lichým počtem interpretů je rozbita symetričnost, která byla v původní skici nepřehlédnutelná. Zachována zůstává svěží a nápaditá hra s přímkou v prostoru, kdy se na jevišti vytváří veselý kolotoč s podtextem dětského smíchu, a také očekávané objetí muže a ženy, do kterého se postupně včleňují zbývající aktéři. Jen škoda, že symbióza tanečníků nebyla tento den tak evidentní, tak napínavá a dech tající jako tomu bylo v původní verzi.
Ticho, které rozděluje čas i prostor, se ozývá ze všech stran, když právě Jan Kalivoda nehraje. Zesiluje dech tanečníků a obmotává se kolem všeho a všech v místnosti. Obyčejné zářivky pak umocňují civilnost a syrovost roztančeného večera.
Brut dozrálo a s ním i představa, se kterou tanečníci během celé inscenace věrně pracují, jen je škoda, že veselost a humor byly postupně nahrazeny pochmurností a melancholií zvoleného tématu. Na zábavné okamžiky si tak divák musí počkat až do úplného závěru – tam se celá atmosféra uvolňuje a na tvářích interpretů i diváku je zachycen smích.
Spolupráce s velmi zkušeným francouzských choreografem a tanečníkem se Nanohach vyplatila. I přes to, že museli odhodit punc duncanovského vzdělání a vrátit se k pouhopouhé podstatě každodenního civilního pohybu, byli velmi poutaví a přesvědčiví. Mohou si tak ke svému seznamu úspěšných choreografií připsat další povedený kus – Brut.
Psáno z premiéry 23. února 2011, Studio Alt@. Představení bylo uvedeno v rámci Malé inventury 2011.
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace