Bratři v tricku – Václav Jelínek a Adam Jarchovský společně působí od roku 2009 – k inscenaci Funus přizvali (stejně jako k předchozí Plovárně) režisérku Veroniku Poldauf Riedlbauchovou. Na smutečním obřadu se podílejí také akrobatky Klára Hajdinová a Kristina Spirulina a performer Mattia Comisso. Společně rozehrávají zpravidla originální, absurdní a vtipné situace, někdy ale také upadají do klišé. Třeba hned ze začátku – vdova v podání Kláry Hajdinové stojí u rakve a střídá plačtivé grimasy, když v tom se náhle vzpamatuje a chvatně upravuje make-up. Nemohu se zbavit dojmu, že už jsem tenhle motiv viděla, a ne jednou. Situaci ovšem vtipně zachrání tím, že se vysmrká do nebožtíkovy kravaty. Podobné momenty se objevují v průběhu celé inscenace, gagy jako z učebnice grotesky střídají originální momenty, jejichž potenciál ale není vždycky stoprocentně využitý. To má nejspíš na svědomí i jakási malá angažovanost performerů, kteří i v dynamických scénách působí poněkud ztuhle.
Zřízenci pohřební služby Jelínek s Jarchovským jsou první polovinu Funusu hybateli děje. Moc se jim ale nedaří: řečník kazí projev a mrtvola se jim tak nějak rozpadá pod rukama. Z rakve létají kosti – kuželky, které Bratři v tricku využívají pro svou mistrovskou disciplínu, žongláž. Avizované „žonglování nebožtíkem“ se prakticky ve stejné podobě objevuje nesčetněkrát, a tak přestože jsou Bratři v tricku přeborníky ve svém oboru, opakování motivu bez jasné záminky ubírá na dynamice. Mattia Comisso nemá v inscenaci přesně určenou roli, vypadá jako náhodný kolemjdoucí, kterému pohled na nebožtíka, případně jeho končetiny létající kolem, nedělá příliš dobře. V jednotlivých disciplínách je pak poměrně flexibilní, je žonglérem, tanečníkem i akrobatem. Jedno z nejlepších čísel předvádí s Klárou Hajdinovou, která dostává od pohřebáků prostor v klidu se rozloučit se zesnulým. Toho pro tento účel představuje právě Comisso a loučí se s pozůstalou prostřednictvím romantické párové akrobacie v rakvi. Scéna je působivá jednak tím, že Comisso není téměř vidět, a Hajdinová tak sama poletuje vzduchem, jednak proto, že pád by v tomto případě znamenal pád na hranu rakve, případně rovnou dolů z podstavce. Protože si navíc akrobaté nejsou ve všech polohách jistí, situace je přes svou lyričnost docela napínavá.
Zlomem v průběhu obřadu je příchod akrobatky a tanečnice pole dance Kristiny Spiruliny, která se na scéně objeví v sexy oblečku a strhává pozornost všech přítomných. Nejdřív se zdá, že by mohlo jít o postavu smrtky, i soudě dle zděšených výrazů ostatních. Postupně se z ní vyklube spíš nebožtíkova milenka a druhá polovina inscenace se točí kolem soupeření a pošťuchování obou žen. Do něj se zapojují i muži – jako základny stojů na ramenou a další párové akrobacie. Jak už ale bylo řečeno, výsostnou disciplínou Bratrů v tricku je žonglování, na všech aktérech tak byla v těchto pasážích znát nervozita. Přestože k žádnému kolapsu nedošlo, čísla byla opravdu opatrná, chyběla jim dynamika. Kristina Spirulina dostává hodně prostoru na tyči, ve kterou se proměnil řečnický pultík. Ač předvádí psí kusy a techniku ovládá v tomto případě zcela bezpečně, opět chybí výraz a místo sexy dračice působí spíš jako víla, která se na tyči ocitla omylem.
Absence hereckého výrazu je, bohužel, zásadní u všech performerů, ač jsou někteří z nich (Hajdinová a Jelínek) vystudovaní herci. Možná za to může přílišné soustředění na cirkusové disciplíny. I když představení trvá jen něco málo přes hodinu a překypuje dobrými nápady, celek působí málo svižně a jeho aktéři poněkud mrtvolně. Věřím ale, že stačí pár repríz k tomu, aby se z Funusu stala skvělá zábava.
Psáno z premiér 27. a 28. dubna 2016 v Jatkách 78, Praha.
Funus
Námět a režie: Veronika Poldauf Riedlbauchová
Výprava: Ján Tereba
Sound design: Matyáš Řezníček, Jakub Borovanský a Matěj Vejdělka
Light design: Ondřej Kyncl
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?