Body and Soul – Tělo a duše Crystal Pite a pařížské Opery

Body and Soul. Foto: Julien Benhamou.

Autor Zuzana Rafajová

Crystal Pite je v současné době jednou z nejvyhledávanějších a nejvytíženějších choreografek tvořících jak pro svůj autorský soubor (Kidd Pivot), tak pro mnohé baletní a taneční scény po celém světě (namátkou londýnský Royal Ballet, National Ballet of Canada nebo NDT). S pařížskou Operou spolupracovala poprvé v roce 2016, když pro její baletní soubor vytvořila jednoaktový The Seasons‘ Canon (recenze zde), jenž se setkal s fenomenálním úspěchem. I proto ji znovu oslovila umělecká šéfka Aurelie Dupont ke spolupráci, tentokrát s nabídkou vytvořit celovečerní dílo, a tak vzniklo trojaktové Body and Soul.

Jak sama choreografka přiznává, pracuje-li s velkým souborem, snaží se vybrat co nejpočetnější skupinu tanečníků a s nimi rozvíjet své vize, což platí i tentokrát. Šestatřicetičlenný sbor oděný do androgynně unifikovaných kostýmů, jak je pro Pite typické (bílá tílka s bílými košilemi, tmavé kalhoty a dlouhé černé kabáty), se pohybuje jako organická hmota celým prostorem, prostupuje jej, roste jako vlny během příboje, dělí se do menších skupin a zase se pomocí kánonů slévá dohromady. Svým silným výrazem vyvolává myšlenky na principy labanovských pohybových sborů, přičemž výsledek, podpořený originálními kompozicemi Owena Beltona či ševelícím hlasem Mariny Hands, je hypnoticky magnetizující, zejména zacyklí-li se francouzsky zaznívající promluva spolu s pohyby do pulzující smyčky.

Úvodní část však otevírá ve velkém prostoru jakoby opuštěný duet (François Alu, Aurelien Houette) doprovázený slovem, jež se velmi záhy ukáže jako klíčový prvek prostupující představením. Postava 1 leží na podlaze, Postava 2 udělá několik kroků, levá, pravá, levá, pravá… Monotónní, do jisté míry nezaujatý, neustále se opakující prostý popis akcí se nemění, slova zůstávají totožná, jejich význam však formují tanečníci od nervózní vztek odkrývajícího úvodního mužského duetu přes něžnou, procítěnou romanci páru (Marion Barbeau, Simon Le Borgne) nebo v jádru vyděšenou závislost dvou dívek (Ludmila Pagliero, Lydie Vareilhes).

Ať už proti sobě stojí dva jedinci, individualita vůči skupině, či oddělené skupiny navzájem, vztahy mezi nimi jsou vždy sice čitelné, ale obvykle v sobě nesou zamlženou, nepříjemně provokující patologii. Z uklidňujícího lidského řetězu kolébajícího se za zvuku mořských vln a racků se pokoutně stává masa hýbající se pod diktátem agresivního, demonstrujícího davu skandujícího hesla, gesta se zvětšují, prostor je okupován bezohledněji, tvrději dlouhými, ráznými kroky a vše nasvědčuje tomu, že výjev skončí střetem, jehož brutalitu zmírní jen odosobněnost vyplývající z kolektivního těla. Když v tom se z jakoby vyšší, celospolečenské tragédie stane zase ta intimní, osobně lidská, kdy prázdná popisná slova naplňuje tanečnice (Muriel Zusperreguy) nad tělem svého partnera (Alessio Carbonne) žalem tak hlubokým, že svírá duši.

Víceméně v temnotě uzavřené první dějství, které si vystačilo prakticky jen s jedním světlem ozařujícím části scény, střídá druhé, odehrávající se jakoby za kulisami. Prostor po zemi lemují veliké bodové reflektory navozující dojem arény, kterou tu a tam rozbíjí na horizontu v různých výškách umístěná menší světla, jež výjevům odehrávajícím se před nimi naopak dodávají skoro snovou atmosféru a teplo. Mnohem více se pracuje s komorními výjevy, duety, trii nebo sóly, které tentokrát doprovází preludia z dílny Fredericka Chopina, o jejichž vhodnosti zde i vzhledem k celku nejsem zcela přesvědčena. Na rozdíl od první části, kde se dařilo sborové a sólové pasáže organicky spojit tak, že jedno vyplývalo z druhého, zde po určité chvíli dochází k poněkud neukotvené, nedostatečně propojené přehlídce jednotlivostí, jež se nedaří úspěšně stmelit, jakkoli kvalita a emocionální prožitek neschází (za zmínku rozhodně stojí duety Leonore Baulac s Hugem Marchandem nebo Lydie Vareilhes s Mickaëlem Lafonem). Nejsilněji tak působí momenty přímo navazující a rozvíjející finální výjev z předchozího jednání, v nichž sbor tentokrát znásobuje bolest definitivního loučení dvou zlomených těl i duší (kde použití Chopinova Preludia Des dur nemohu nikterak rozporovat).

Třetí, poslední akt se zcela vymyká předchozím. Diváka přenáší opět do zprvu neproniknutelné temnoty, není však nekonečná a prázdná jako na počátku a scéna postupně odhaluje reflexivní kulisy, jejichž stěny jsou jako by propleteny vlásečnicemi vyvolávajícími dojem samotného nitra lidského těla. Do tohoto prostředí se za ostrého šepotu s vyráženými sykavkami a zvuky vibrujícími až statickou elektřinou vynořují v latexových, černě lesklých kombinézách od hlavy až po paty oděná stvoření vypadající jako kříženci mezi Vetřelcem a Venomem ze stejnojmenných filmů. Šikující se zástupy připravené k útoku působí díky všem ostnům i špičkám tanečnic zlověstně jako rozkutálené kapičky rtuti, když se ale chcete začít nořit do temných metafor zkažených duší lidstva, přiskotačí si to na jeviště patrně z Hvězdných válek si odskočivší Chewbacca (pravda, zde s depilovanou hrudí) ve zlatých kalhotách a za doprovodu poprockové skladby Body and Soul americké zpěvačky Teddy Geiger rozjede spolu s rytmicky pulzujícím, smyslně se vlnícím sborem pořádnou párty.

Body and Soul Crystal Pite je poměrně mimořádným počinem nabízejícím i přes určitá dramaturgická zaváhání, jako je ne zcela vyvážené 2. dějství, přehršel velice povedených momentů se silným emočním dopadem. Autorce se nadto povedlo velmi dobře skloubit její do podlahy zatížený pohybový slovník plný hlubokých druhých a čtvrtých pozic s lehkostí a vzdušnou plavností vynikající především v partnerském tanci. Na ploše osmdesáti minut rozvrhla širokou paletu emocí a jejich jednotlivých vrstev, kdy sice závěr na první pohled může působit poněkud bezprecedentním, šokujícím způsobem, ovšem je-li váš vnitřní svět alespoň občas podobný mejdan, nemůžete se za to odlehčení úplně zlobit. Ostatně – jeho vyprázdněností se můžete nechat děsit kdykoli.

Psáno z přenosu 25. dubna 2020.

Body and Soul
Choreografie: Crystal Pite
Hudba: Owen Belton, Frederick Chopin, Teddy Geiger
Text: Crystal Pite
Hlas: Marina Hands
Scénografie: Jay Gower Taylor
Kostýmy: Nancy Brynat
Světla: Tom Visser
Premiéra: 26. 10. 2019