Bodies Together – Happening mezi krabicemi

Bodies Together. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Dercsényi

Již ve foyer dostanete informace uvedené rovněž v programu. Ptají se vás na jméno, které vám pak napsané na štítek nalepí na oděv. Dostanete také baterku (čelovku), kterou můžete klidně třímat i v ruce, a hlavně: „Go through, not against!“

Už teď je jasné, že vaše běžně komfortní zóna bude narušena. Ale netřeba se obávat, máte na výběr. Zdá se, že si můžete dělat, co chcete, avšak pozor. Není to tak jednoduché, máte jen tři možnosti: za prvé – vybrat si a sledovat jednu z postav (delší dobu ovšem trvá rozpoznat, kdo je tady účinkující, neboť civilní kostýmy tanečníků jsou laděné tak, že nevyčnívají); za druhé – změnit si v průběhu představení průvodce/tanečníka; a do třetice se můžete spolehnout na sebe sama a procházet se prostorem dle vlastní libovůle.

Vstoupíte do tmy, proto je nutné zapnout baterku. Všude kolem vás jsou rozvěšeny papírové krabice. Všímám si etiket se zeměmi původu: Čína, Austrálie, Rakousko, Irsko, Polsko… Exkurze, jež má ozřejmit problematiku „konglomerátů spojených s úspěchem kapitalistického systému“, jak tvůrci v anotaci uvádějí, začíná.

I po nasvícení interiéru je těžké vidět někoho dalšího. Krabic je tu tolik, průchody mezi nimi úzké, a pokud si sednete na okraj sálu, sledujete jen nohy od kolen dolů anebo na zemi rotující aktéry. Jejich akce se neobejdou beze slov, bez nich by situace naprosto postrádaly smysl. Je škoda, že pohybový talent účinkujících se využívá jen marginálně a hlavní pozornost se soustředí na snahu zapojit diváky do dění – na úsilí přesvědčit je, že právě tady a teď jde o to si uvědomit, že všichni máme morální a etickou odpovědnost za to, jak se svými finančními transakcemi do aktivit korporací / akciových společností zapojujeme.

Ohrožení intimity

Všichni interpreti, Sára Šimek Arnstein, Lukas Blaha, Sabina Bočková, Leonardo Gaipa, Barbora Nechanická, Johana Pocková, Matthew Rogers, postupně provolávají své obavy, svěřují se svým pokušením. Éterem se nesou ale také příkré příkazy, kdy je čas na práci. Performeři freneticky předvádějí jakoukoliv pracovní činnost nebo se neklidně přemisťují po zemi. I oni mají na svých šatech nálepky se jmény, a tak zjišťujete, že muž alias Simon se vyčleňuje z kolektivu jako samozvaný vůdce, vylézá na schůdky a hlasitě proklamuje nutkavé myšlenky k těm, kdo jsou ochotni se přímo před ním shromáždit a naslouchat mu.

Ti, kdo se naopak rozhodli do dění nezapojovat, zůstávají sedět po stranách sálu nebo stoupají na stupně umístěné v místě, kde je běžně hlediště, a snaží se pochytit to, co lze mezi krabicemi vůbec vidět. Není toho opravdu mnoho, navíc pokusy účinkujících zapojit vás do hry mohou být až obtěžující. Křečovitost jsem vnímala i ve snaze získat přihlížející pro skotačení na narozeninové party, kdy tanečník/oslavenec s nadšením sděluje, jakou má radost z darovaného spodního prádla, protože jeho máma mu ho vždycky také dávala. Pro někoho snad důvod k veselí nebo spíše pousmání nad tím, jaké banality nás mají přesvědčit o našem údělu, že jsme součástí jisté manipulace vnucované nám již výše zmíněnými konglomeráty.

Kromě pracovního nasazení vybízejí hybatelé tohoto bizarního happeningu k meditaci. K tomu, abyste si ji vyzkoušeli, by bylo ale třeba více času na získání důvěry a vytvoření bezpečí, což se za hodinu stihnout nedá – navíc chuť povalovat se po podlaze coby divák, v oděvu, ve kterém jste přišli, je malá.

Možná, že postřehnete zvukový podkres, možná vám unikne část deklamací pronášených v angličtině (jejich vytištěný překlad do češtiny je vám k dispozici), možná, že vás také napadnou pochybnosti, proti čemu/komu nemáte jít, co/koho máte následovat. Nejdou ty nabízené varianty vlastně proti vám samým, nejsou v podstatě skrytou manipulací, jak vás dostat na hrací plochu, kdy jste mimo jiné vybídnuti, abyste si na mobilu našli svou oblíbenou píseň a tu pak zazpívali – každý tu svou a všichni a najednou?! Nikdo vás zdánlivě k ničemu nenutí, ale performeři přeci neustále sledují, jak a kde vás mohou vytrhnout z pouhého přihlížení a případné letargie.

V závěru se mi nabídl výjev postupného seskupování všech účinkujících okolo Johany Pockové, která se vyznávala, že se cítí jako výrobek po datu spotřeby, přičemž ostatní s jejím tělem hýbali, aby postupně splynuli v jedno fyzické skupenství ukotvené uprostřed krabic. Pár diváků se k nim připojilo a… tma, konec.

Někomu se v projektu Bodies Together podařilo propojit s účinkujícími a sdílet s nimi přítomný okamžik, někdo zachytil pouhé útržky slov, jiný postřehl autenticky a spontánně utvářenou jednoduchou pohybově-tanečních akci. Kolektiv Pocketart v novém díle navázal na své předchozí produkce se sociálně kulturní tematikou (tou poslední bylo sólo K Madoně se rzí J. Pockové) a dále ji nekonvenčně rozvinul.

Ve mně aktuálně nabízený imerzivní koncept využívaný v Bodies Together vyvolal pocit nejen ohrožení intimity, ale i ohrožení univerzální svobody vydatně narušované akcemi performerů, kteří si vyzkoušeli, že dostat diváka „na svou stranu“ ve vymezeném prostoru a čase není vůbec snadné. 

Psáno z premiéry 9. prosince 2022, Divadlo Ponec.

Bodies Together
Režie: Jaro Viňarský
Choreografie / Performeři: Sára Šimek Arnstein, Lukas Blaha, Sabina Bočková, Leonardo Gaipa, Barbora Nechanická, Johana Pocková, Matthew Rogers
Dramaturgie: Lucia Kašiarová
Světelný design: Jan Hugo Hejzlar 
Hudba: Lukáš Palán
Kostýmy: Sára Šimek Arstein 
Scénografie, vizuální dokumentace: Tomáš Hubinský
Produkce: POCKetART z.s. – Johana Pocková, Sabina Bočková, Natálie Vacková
Koproducent: Tanec Praha z.ú.