Black Black Woods aneb Zapomeňte na umění

Black Black Woods.

Autor Lucie Dercsényi

 Black Black Woods uzavírá trilogii Family Roots in Black Black Woods. Tu Cirk La Putyka od září do prosince uvede kompletní, a to v obráceném pořadí. Po Black Black Woods dostane prostor inscenace Roots, se kterou soubor od února do srpna hostoval v berlínském kabaretu Chamäleon. První polovina prosince pak bude na Jatkách 78 patřit návratu inscenace Family, která měla premiéru loni na podzim.

Rosťa Novák se v závěrečném kuse triptychu rozhodl věnovat svému vztahu s otcem, také původní profesí hercem. Oslovil tvůrčí dvojici Rootlessroot, tedy Lindu Kapetaneu a Jozefa Fručeka, a sám se po delší odmlce vrátil k fyzické práci na jevišti.

Autoři se hlásí k jistému experimentu (k dispozici nebyl program), jehož smysluplnost obhajuje na webu Fruček slovy: „…neděláme představení, neděláme taneční performanci, neděláme nový cirkus, děláme čistou performanci. To znamená, že nikdo nehraje nikoho. Nikdo není v roli. Oba, otec i syn, jsou na jevišti sami za sebe.“ Před představením jste mohli sledovat čtyři volně přístupné akce, v nichž, jak se dále dočteme: „…oba protagonisté v průběhu odpoledne řeší vztah starý téměř jako lidstvo samo, vztah otce se synem. Nechybí emoce, verše, fyzické výkony…“ A co se pak v osmdesátiminutovém kuse uváděném jako celovečerní představení Black Black Woods v reálu odehrává?

Půl hodiny Rostislav Novák starší přemalovává oranžovou barvou nápisy, které předtím jeho syn dopisuje (jako za trest) na bílou plochu scény. Mnohokrát přepisovaná věta „Udělám to lépe“ mizí pod nátěrem a asi po čtvrt hodině začíná Novák mladší házet velké hroudy keramické hlíny na sebe – trvá mu to také drahnou chvíli. Vytvoří jakési obrovské křeslo, do něhož ještě přihodí jednu velkou a dvě menší koule; je zbrocen potem, a proto odkládá svůj černý frak jakoby potřísněný bílou barvou. Jeho otec si sedne a sténá, křečovitě se směje (že by to byla metafora jeho tvůrčích muk?), poté odchází k mikrofonu. Neslyšně otevírá ústa a jeho syn nese v ruce větší kouli (asi není nejtěžší, když s ní pak hází a dělá i jiné kousky), pomalu kráčí vpřed a posléze i pobíhá a převaluje objekt po svých pažích. Později ze svého keramického výtvoru odebírá další dvě menší koule a roztáčí je na podlaze. Novák starší dokonce odhalí své pozadí, které vystrkuje do publika, a pointou této „intimní“ zpovědi je jeho hláška „konečně jsem našel své koule“, a to když nad kulatými předměty stojí tak, jak ho pánbůh stvořil, a rukama si zakrývá intimní partie. Kolize otce a syna vrcholí ve finálním střetu, kdy se opírají jeden o druhého, přetahují váhu svých těl a jakoby spolu zápasí. Rostislav Novák mladší ještě stačí mezitím předvést rychlé kmitání rukou před černobíle nalíčenou tváří, kterou si pak rozmázává. Nakonec oba protagonisté padají k zemi, nad nimi se vznáší světlý baldachýn.

Pokus o osobní odhalení (fyzické i psychické) těchto dvou mužů byl pro mě naprosto frustrující. Pokud se totiž rozhodli odkrývat své konflikty, je nutné si uvědomit, že diváci nepřišli na pozorování jejich arteterapie, ale na divadelní představení (a to má poněkud jiná pravidla nežli sezení u terapeuta). Proto sledování zdlouhavých úkonů obou performerů vázne a nudí. Ty jsou možná pro oba Rostislavy Nováky navýsost zajímavé, jistě fyzicky vyčerpávající, leč pro přihlížející mohou být k nepřežití.

Experiment balancující na křehké hraně osobní zpovědi nestačí naplnit tři, čtyři výraznější momenty, mezi nimiž se pak pánové víceméně nečitelně potácejí. Jozef Fruček se sice odvolává na performanci, ve které by mělo jít o pomíjivou, neukončenou produkci, v níž performer může být herec (nehrající určitou roli), recitátor, malíř, tanečník. Těžko však dohledat, ke které z disciplín tady účinkující vlastně tíhnou.

Pokud ulehnete na Freudův divan, tvoříte nebo se hýbete a necháváte volně plynout tok svých myšlenek, váš terapeut vás naviguje. Od toho na těchto setkáních také je. Ale v Jatkách 78 jste v prostoru vymezeném jevištěm a hledištěm, kde očekáváte něco více než zdlouhavé výkřiky nešťastné duše (je sice pravda, že i Amedeo Modigliani tvrdil, že aby mohl malovat, potřeboval trpět – své chmury však přenesl na dnes velmi ceněná plátna a nepředváděl je okatě druhým). A tak z mého pohledu k jedinému uměleckému počinu v Black Black Woods patřil výkon orchestru, který hrál na pódiu za černou průsvitnou látkou. A silně pochybuji, že šedé vytahané slipy Rosti Nováka mladšího a odhalené pozadí Rosti Nováka staršího byly pro někoho povznášejícím, neřkuli uměleckým, zážitkem.

Psáno z premiéry 22. září 2016, Jatka 78. 

Black Black Woods
Režie a choreografie: Jozef Fruček a Linda Kapetanea
Hudba: Vassilis Mantzoukis
Hudební asistent: Christos Parapagidis
Hudebníci: Merlin Ettore, Jan Balcar, Veronika Linhartová, Adam Novotný a Šimon Marek
Scénografická spolupráce: Hynek Dřízhal
Umělecká spolupráce: Michal Pěchouček
Dramaturgie: Martin Kubran
Kostýmy a make-up: Kristina Nováková Záveská
Zvuk: Jan Středa a Eva Hamouzová
Světla: Perikles Mathiellis
Premiéra: 22. září 2016