Ostravský Cooltour zahájil nový kalendářní rok představením finského choreografa Jarrko Mandelina, který spojil síly s tanečníky ze Salcburské akademie experimentálního tance (SEAD). Výsledkem jejich spolupráce je odvážná, organická, syrová a zároveň oku lahodící choreografie Beneath a Falling Sky, která nestaví na pevné dějové lince, přesto diváka provede řadou obrazů a měnících se vztahů mezi interprety.
Kromě specifického pohybového jazyka založeného především na partnerské práci, přirozené fyziognomii těla a prvcích bojových umění se Mandelin opřel při tvorbě své choreografie o charakteristický styl finského režiséra Aki Kaurismäkiho – civilní, až minimalistická gesta, obličeje neprozrazující emoce, dlouhé pohledy skrývající drama hluboko pod povrchem. Může se zdát, že Mandelinův výbušný styl a Kaurismäkiho minimalismus nejdou dohromady, opak je však pravdou. Právě ony lakonické, až posmutnělé momenty rozbíjejí dynamické akce, duety připomínající boj, riskantní pády a výboje energie.
Risk je slovo, které zřejmě nejvíce vystihuje Mandelinův choreografický jazyk. Není to však risk jen v očích diváka? Zdá se totiž, že čtveřice tanečnic a dva tanečníci různých tělesných konstitucí a osobitých pohybových kvalit mají i přes nebezpečně působící scény vše perfektně pod kontrolou. Jejich soustředění je vyladěné na sto procent a mohou si tak pohrávat s faktorem náhody. Již v úvodní scéně se v kruhu z bílých židlí odehrává duet-boj, jakési vzájemné přetahovaní a zároveň bránění si v pohybu. Když se ze tmy vynoří další tanečníci, usednou a chvíli se jen soustředěně dívají jeden na druhého. Klidný moment je narušen pádem jednoho z tanečníků, zatímco ostatní se ho snaží zachytit a vrátit zpět do vzpřímeného sedu. Takto se „zachraňují“ navzájem, rychle si mění místa, hmota jejich těl se organicky přesunuje, až konečně dojde k pádu bez záchrany. Od té chvíle už se rozvíjí sled sól a duetů, v nichž každý z tanečníků předvádí technicky skvělé a osobitě jinak zabarvené taneční miniatury.
Nezáleží na tom, zda tančí muž či žena, hranice mezi pohlavími se tu totiž v pohybu stírá. Tanečnice se pouštějí do odvážných up-side-down a akrobatických prvků, tanečníci zase dokážou své pohyby zjemnit natolik, že se blíží ženské pohybové kvalitě. V každém případě vidíme maximální nasazení, přítomnost v okamžiku. A také samozřejmost a pravdivost v provádění i těch nejriskantnějších prvků, bez zaváhání, bez manýr, přehánění, bez zbytečných pohybů a (zdánlivě) i beze strachu. Právě to je na této choreografii fascinující.
Jakkoli jsou ale jednotlivé části Beneath a Falling Sky strhující, jako celek je představení dramaturgicky neukotvené. Dochází k proměně vztahů mezi tanečníky, sóla a skupinové pasáže jsou vyvážené, ale po velmi efektním a silném začátku intenzita postupně oslabuje. Choreografie jako celek negraduje a závěr už jen jaksi vyplyne. Mandelin se nesnažil o příběh s jasným dějem, šlo mu spíše o sled výstupů. I tak ovšem mohl dát produkci jasnější strukturu.
Každopádně představení Beneath a Falling Sky vypovídá o fyzické a výrazové připravenosti mladých tanečníků, kteří jsou pohybově suverénní a ani při náročných pasážích na nich není znát nejistota. Působí naprosto profesionálně a na jevišti odevzdávají vše. Mohou tak být inspirací pro tanečníky nejen v Ostravě.
Psáno z představení 1. února 2018 v kulturním centru Cooltour, Ostrava.
Beneath a Falling Sky
Choreografie: Jarkko Mandelin
Asistent: Anni Koskinen
Produkce: Salcburská experimentální akademie tance (SEAD)
Hudba: Janne Hast (z produkce finské taneční společnosti Kinetic Orchestra, skladby Hra pro tři a Zvířata) Premiéra: 9. prosince 2017
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?