John Neumeier uchvátil diváky po celém světě svými celovečerními dějovými balety, ovšem v případě inscenace Beethoven-Projekt nejde o taneční transkripci či možné výklady skladatelova života, jak jsme v případě tohoto tvůrce zvyklí. O svém záměru napsal: „Balet spíše než jasný děj kombinuje fragmenty hudby a nastiňuje emocionální situace z Beethovenovy biografie. Inscenace je symfonickým baletem formovaným inspirací Beethovenovy hudby a mou subjektivní choreografickou reakcí.“
Neumeier vytvořil na základě vypracovaného konceptu téměř dvě a půl hodiny trvající balet, který v prvním aktu odkazuje i na některé persony z Beethovenova života, a to za doprovodu skladatelových komorních klavírních děl, druhý vizualizuje hudební architekturu 3. Symfonie Eroici. V úvodu hraje Michal Kocič fragment z Variací a Fugy Es-dur (tzv. Eroica Variation). Klavírista je po celou dobu prvního dějství přítomen na jevišti a postupně se k němu přidávají další hráči na smyčcové nástroje v Klavírní sonátě D-dur (2. věta) a Smyčcovém kvartetu a-moll (3. věta).
Aleix Martínez ztělesnující Beethovena sedí zprvu přitištěn k noze klavírního křídla, ztrápený, smutný, nespokojený a pochybující o svém životě a díle. Tento drobný tanečník s krátkými světlými vlasy pohlcuje rozporuplné emoce celým svým tělem a hereckým prožitkem. Beethoven se zmítá v tvůrčí trýzni nad svým jediným baletem Die Geschöpfe des Prometheus premiérovaném v roce 1801 (o jeho reinscenaci se dočtete v TA zde).
Spolu s tím ožívají i hluboko zasunuté vzpomínky na platonické lásky, matku a synovce, jehož stanovil Beethoven svým právoplatným dědicem. Vše se odehrává v jednoduchém dekoru, pravou stranu scény tvoří řada bílých sufit, zadní plán je čistě modrý a nalevo je umístěna červená pružná stěna, od níž se Martínez v jeden moment lehce odráží a do matérie se zezadu obtiskují části těl tanečníků – jsou jako skryté hrozby, dotěrné noční můry.
Aleix Martínez v tmavě modrých pumpkách, s holým trupem a bílým límečkem kolem krku se často ocitá v zajetí rozpaků a nezkrotných emocí – někdy bezvládně sedí a prsty jakoby přejíždí po klaviatuře, jindy je paralyzován a ovládán nekontrolovatelnými záškuby či se zdá, že jeho pohyby vede někdo jiný a on vypadá jako bezmocná loutka. Do Beethovenova života se vkrádá také hluchota – tu zde předvídá táhlý, nepříjemně znějící vysoký tón, který upomíná na skladatelovu nemoc tinnitus.
Ušní šelest génia zužuje, izoluje jej od světa a jeho hudby – proto Martínez naléhá na ozvučnou desku a těsně se přimkne k nástroji, aby hudbu slyšel, fyzicky ji načerpal… Touží po lásce i společenském uznání. Tanečnice v bílých šatech, se závojem projdou po horizontu, kolem klavíru a upomínají na nenaplněné tužby, jedna sólistka v červených šatech je reminiscencí na žákyni Josephine (hraběnka Josephine Brunsvik de Korompa byla pro Beethovena pravděpodobně nejdůležitější ženou, do níž se zamiloval); druhá je konejšivou ženou, matkou, u níž se lze skrýt v láskyplném objetí a jež mu obléká tmavé sako (později tančí Martínez i ve fraku).
Stavy uspokojení představují variace sboru v bílém, které jsou předzvěstí dokončení Prométhea, jehož ve zkratce načrtnutá verze tvoří intermezzo před druhou půlí představení. Martínez se ocitá na forbíně a diriguje nasvícený orchestr. Je nadšený, nezbedný, božský… Nyní je pánem nad svým osudem – řídí orchestr a ve svém baletu je Prométheem, vznešeným duchem, který přivedl lidské „stvoření“ na Parnas, kde je Apollo (Edvin Revazov) a Terpsichoré (Anna Laudere) poučují o umění hudby a tance.
Až v následující části dostává Martínez čas na oddych, když doposud nesešel ze scény a odevzdal tělo i duši své roli. Nyní ustupuje do pozadí a těla tanečníků vedou tóny Symfonie č. 3 Es-dur zvané Eroica – původně ji skladatel věnoval Napoleonovi Bonaparte, po jeho korunovaci císařem ho přeškrtal a napsal nově „památce hrdinů“, nakonec ji daroval svému mecenáši, knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkovic. Martínez se nyní objeví jen občas, v černých džínách, tmavě modrém tričku a výrazně se připojí až k finální čtvrté větě, jež tu není jen oslavou lidské chrabrosti, ale rovněž poctou slavnému komponistovi.
V Eroice se proměňuje barva zadní projekce, která vytváří obrazové koláže pojímající také pastelové témbry kostýmů, k nimž kontrastuje vínové ošacení sólových párů. Neumeier je mistrem neoklasického tvarování narušující zažité klasické linie, rozpracovává do detailu práci paží a rukou, kdy závažnost sdělení spočívá i v nenápadném pohybu prstů, pohlazení, doteku. Pracuje se sborem jako pulsujícím organismem, vzruch vnáší rozbitím synchronu a změnou drah ve vedení pohybu a vztahu k prostoru.
Německý skladatel vlámského původu Ludwig van Beethoven (1770–1827) se proslavil jako čelný představitel vídeňského klasicismu. John Neumeier odhaluje jeho vnitřní svět prostřednictvím vybraných skladeb, obnažuje skladatelovy vášně i utrpení a připomíná humanistické ideály. Beethoven-Projekt je jedinečnou inscenací, leč udržet pozornost v Eroice není lehké. Téměř hodinová část, v níž se Neumeier snaží obsáhnout ducha Beethovenovy kompozice, odhaluje ošemetnost a náročnost polapení emocí a pocitů (tedy abstrakce) tancem v tak dlouhé stopáži. Ačkoliv ústřední pár zaujme zvláště sofistikovanou partneřinou, Beethovenova hudba vyzněla pro mě místy silněji a spontánněji. I tak na závěr mohu jen suše konstatovat: kéž by se stejnému zájmu a pozornosti těšili čeští skladatelé v české taneční kotlině (namátkou loňské výročí smrti Bohuslava Martinů zůstalo bez povšimnutí).
Psáno ze záznamu vysílaného online 9.–11. května 2020.
Beethoven-Projekt
Hudba: Ludwig van Beethoven
Choreografie, koncepce osvětlení a kostýmy: John Neumeier
Scéna: Heinrich Tröger
Premiéra: 24. 6. 2018, Hamburg
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 1x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?