Batacchio. Foto: Martin Sršeň
Opět se vracíme do minulosti, tentokrát neurčitě do zhruba dvacátých let 20. století. Divadelní společnost hraje v lehce omšelém sále, poněkud sešle vypadají i kostýmy a rekvizity. S vizuálem a detaily si tvůrci skutečně pohráli – diva nosí sandálky s labutěnkou, mužům drží podvazky ponožky. Za teskného zvuku saxofonu přichází Pierot (Vojtěch Fülep), najde mezi diváky panenku (Šárka Bočková), ale ta je odmítavá. Záměna dívky s mužem v černém kabátu je jednou z tradičních groteskních hříček a již na začátku lze vytušit, že nepříjemně tíživá atmosféra, která byla signifikantní pro celou řadu inscenací Cirku La Putyka, zde nebude mít, scénografii navzdory, své místo.
Za mnohojazyčného zpěvu rusovlasé divy v zelených šatech (Anna Schmidtmajerová) se konečně otevírá opona a vystupující artisté se ve stále zvyšujícím tempu promenují, chůzi prokládají akrobatickými prvky. Vše působí velice svižně a zemitě. Do akce se zapojí i bicykl, na němž přijíždí Vojtěch Fülep. Záhy je z něho ale sražen. Díky speciální úpravě retro kola je možné na něj stoupat, čehož artisté využívají k řadě triků inspirovaných BMX freestylem, až k velké pojízdné pyramidě, kdy na kole jede pět mužů najednou (výstup odkazuje k jízdě krasojezdců v tradičních cirkusech či medvědů Cirkusu Berousek).
Rozjařená nálada je vystřídána temnější. Michal Boltnar předvádí svůj um na gymnastických kruzích zavěšených nad prasklým zrcadlem. Díky light designu, hudbě a přesnému timingu i výrazu se z ryze sportovní disciplíny stává křehké umění, kterým je i sama hra svalů na zádech akrobata. Podobně jako ve Slapstick Sonatě i zde Komaro respektuje prostředí, odkud jednotliví umělci pocházejí. V tomto případě je takové zakomponování méně křečovité. Většině akrobatických výstupů předchází groteskní úvod na forbíně. Z živých loutek neposlouchajících břichomluvce se stane jedna živá loutka (Šárka Bočková), jejíž tělo je lámáno do všemožných úhlů, skupinka si s ní pohrává na principech párové akrobacie.
Jindy stačí vizuální podoba – půlkruh z Cyrova kola zde neslouží, jak je tomu běžné, k akrobacii, ale k nápaditým žonglérským trikům Alexandra Volného s míčkem, když po čistém a elegantním výstupu se stejný prvek půlkruhu představí jako netradiční lyže ztěžující pohyb na jevišti.
Tvůrci pracují také s jevištní magií a iluzí – postavy mizí, létají, skáčou –, tomu se přizpůsobuje scéna, kdy je v některých případech odhalena jen z části. Efektní je to zejména v případě teeterboardu, dřevěné desce připomínající velkou houpačku, kdy k odrazu se používá náskok dalšího akrobata. Tak jsou postavy vymršťovány do vzduchu, chvíli mizí, chvílemi překvapivě vyskakují jiné. Tato pasáž je velice humorná i efektní. Laskavý humor se v jiných momentech stává až pikantním, především při „operaci“ Daniela Komarova či „mizení ovoce“ v útrobách Šárky Bočkové (čtenáři si zbytek jistě domyslí). Maksim Komaro dokázal skvěle vystavět přechody, které jsou zábavné a mnohdy s sebou, i díky umu artistů, přinášejí více zážitků než samotná akrobatická čísla (září zde zejména Vojtěch Fülep a Anna Schmidtmajerová).
Největší slabinou inscenace je ovšem nedostatečná gradace. Prvním ze dvou finále má být vzdušná akrobacie všech umělců na zamotaných šálách, z nichž postupně zůstává na scéně pouze Šárka Bočková. Ta ukazuje své skvělé fyzické dispozice a rozsahy, stejně tak i křehký a elegantní projev, avšak její číslo neprokazuje takovou obtížnost, na kterou jsou diváci, znalí vystupování zahraničních uskupení, zvyklí. Lépe už působí závěrečné rychlé vystoupení na teeterboardu ve vysokém tempu, kde obdiv sklízí všichni artisté, údiv pak především Michal Boltnar skákající s ortézou na koleni (která se však jeví ve spojení s kostýmem zcela adekvátně).
Batacchio dokázalo předvést naditý gejzír plný kabaretu, grotesky, magie, akrobacie a dalších disciplín. Nepřineslo jednolitý příběh, ale spíše pásmo jednotlivých skečů. I tak celek působil nesmírně kompaktně.
Zatímco některé novocirkusové soubory sázejí zejména na vysokou kvalitu akrobatických výstupů, Cirk La Putyka těží především ze schopnosti „vypíchnout“ divadelnost a nevypadnout z nastavené atmosféry. A přestože lze mít na nejznámější český novocirkusový soubor větší nároky z hlediska akrobatické náročnosti, díky této inscenaci opět ukázal, že svou vyspělostí je právem považován za českou špičku.
Psáno z druhé premiéry 13. května 2017, Jatka 78. 
Batacchio
Režie: Maksim Komaro
Choreografie: Ilona Jäntti
Scénografie: Hynek Dřízhal
Kostýmy a make-up: Kristina Záveská
Hudba: Jan Balcar
Světelný design: Jan Mlčoch
Zvukový design: Jan Středa
Rigging, technika: Jonáš Tichý
Grafický design: Martin Sršeň
Trailer: Jakub Jelen
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
No jo, niekedy sa nepodarí. Ale zase niekedy je to komunikačne konzistentné, aj celkom adresné aj javisková istota tam…Nadčasově neuchopitelná excelence, anebo přehlédnutí diváka?