Ballo della Regina, After the Rain – Balanchine a Wheeldon v podání New York City Ballet

Ballo della regina. Foto: Paul Kolnik.

Autor Zuzana Rafajová

George Balanchine je otcem amerického baletu i samotného New York City Ballet, který založil roku 1948, proto jsou jeho choreografie páteří souboru a jeho taneční technika základem školení amerických profesionálních tanečníků. Lze tedy s poměrně vysokou úspěšností tvrdit, že jeho choreografie lépe a stylověji nikým jiným pravděpodobně zatančit neuvidíte. Pro přenos 1. května vsadil soubor na jednoaktové, sotva dvacetiminutové dílo Ballo della Regina pro sólový pár a dívčí sbor z roku 1978 na hudbu Giuseppe Verdiho k opeře Don Carlos, který vznikl pro slavnou balerínu Merrill Ashley. Tentokrát se v hlavní roli představila Megan Fairchild spolu s partnerem Anthony Huxleym a svých úloh se zhostili se ctí, lehkostí i potřebnou dynamikou. Abstraktní dílo přináší mnoho typického pro Balanchinovu choreografickou práci.

Balet otevírá znehybněná kompozice tanečnic rozmístěných po scéně a obraz až po několika vteřinách ožívá nenápadnými pohyby, jež vyplňují i ty nejmenší hudební motivy zaznívající v pozadí hlavní melodické linky. Jeviště je prázdné, nezatížené žádnými kulisami, atmosféru dodává pouze do modra nasvícený zadní plán, tanečnice jsou oděny v jednoduché kostýmy sestávající z trikotu a lehké zavinovací sukně zdůrazňující jejich dlouhé končetiny. Pohybový slovník je typickým Balanchinovým neoklasicismem plným důrazů na linie ozvláštněné občasným vložením nevytočených pozic nohou či nezvyklým lomením, hrou s prostorovými obrazci a průplety ve sborových formacích, a zejména nesmírnou rychlostí, s jakou energicky vpadají taneční prvky do prostoru.

Občas jsem se však i přes suverenitu, s jakou se s požadavky vyrovnali tanečníci newyorského souboru, nemohla zbavit dojmu nepříjemné krkolomnosti jednotlivých pohybových motivů, které interpreta či interpretku posílali tu jedním, tu hned druhým směrem. Výsledek na mě působil poněkud zběsile, zejména pokud se v nesmírné rychlosti musely provést například velké allegrové skoky či vysoko vedené prvky nohou, a uběhaně, jak se choreografie snažila vytančit každou notu hudební partitury, čímž paradoxně podrážela nohy jakékoli opravdové muzikalitě.

Před několika dny tento titul poskytl ke zhlédnutí Den Kongelige Ballet (Dánský královský balet), díky čemuž bylo možné v krátkém časovém horizontu porovnat výkony dvou špičkových baletních souborů v totožné choreografii. Pravda, newyorští uvyklí Balanchinově technice se s jejími nástrahami vyrovnali suverénněji než jejich dánští kolegové, jimž jistá rozevlátost požadovaného stylu není tolik vlastní, nicméně ani tentokrát jsem nenabyla pocitu harmonického splynutí tance s hudbou, na jehož základě jsou Balanchinovy choreografie především oceňovány.

Zklidnění přinesl následný minimalistický duet Christophera Wheeldona pro Wendy Whelan a Craiga Halla na hudbu Estonce Arvo Pärta z roku 2005. Meditativní klavírně–houslový hudební doprovod udával intimnímu celku atmosféru podpořenou čistými, tělovými kostýmy a měkce splývajícími rozpuštěnými kadeřemi tanečnice. Zatímco Ballo della Regina zdůrazňovalo do jisté míry okázalé technické dovednosti, sílu a do krajnosti hnanou koordinaci, After the Rain se spokojil se zobrazením křehkosti, jemných detailů a rovnovážného spojení dvou tančících těl plynoucích v pokojném, tichém bezčasí následujícím třeba po ohromujícím, zem bičujícím lijáku. Z dramaturgického hlediska dvojvečera tedy nakonec velmi rozumný a úspěšný tah.

Psáno z přenosu 1. května 2020.

Ballo della Regina
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Giuseppe Verdi
Kostýmy: Ben Benson
Světla: Mark Stanley (originál Ronald Bates)
Dirigent: Andrews Sill
Premiéra: 12. 1. 1978

After the Rain (pas de deux)
Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Arvo Pärt
Kostýmy: Holly Hynes
Světla: Mark Stanley
Housle: Arturo Delmoni
Klavír: Nancy McDill
Premiéra: 22. 1. 2005