Ballett am Rhein Düsseldorf Duisburg v Brně na festivalu Moravský podzim
dnotlivých fugách (smyčce, cembalo, zobcové flétny, klavír) a kánonech (smyčce) na sebe plynule taneční variace navazují, nebo se naopak staví do kontrastu, co do počtu tanečníků, i co se týče změn světelného designu. Z variací vyvstávají vztahy mezi mužem a ženou, v nichž je jednou žena v podřízené pozici (tanečnice s bílou obličejovou maskou v roli dítěte), podruhé muž (zženštilý v dlouhých šatech, nebo jiný muž, sprchující se v proudu světla a zároveň v ženských rukách). Schläpfer nezapomíná ani na postoj člověka k sobě samému (tanečník ukazuje sám na sebe, následuje němý výkřik), relaci individua a skupiny, dvojice a skupiny, na vztahy v rámci skupiny a individuí ke společnosti, které se například zjevují, když skupina postav tančí, a přitom má každá svou individuální choreografii. Dochází k tomu, že stíny postav se promítají na zadní stěnu duhové podkovy, což navozuje dojem jeskynních maleb a odkazuje až k prapočátkům lidských společenstev.
Konkrétní formu tyto varianty sociální interakce dostávají v nekonečném sledu tanečních kreací využívajících klasického baletního slovníku, přičemž nejvýraznějšími prvky choreografie jsou rozmanité vysoké i nízké zvedačky a výdrže ve vzduchu. Tanečníci i tanečnice nejčastěji tančí jako bosí (tělové piškoty), jen v několika fugách se objeví tanečnice na špičkách. Působivým tématem je moment módní přehlídky, který variuje afektovanou chůzi na podpatcích, skutečných i imaginárních. Do tohoto tématu choreografie plynule přechází dvakrát třikrát za dobu představení; tanečníci se stylizují do modelek a modelů promenádujících se po přehlídkovém mole, čímž odkrývají pro diváky svět povrchnosti, afektu, přetvářky a pomíjivosti slávy.
Výraznou postavou je již zmíněná žena s bílou maskou, která obrazně vyrostla z dítěte v živelnou ženu a v jednom momentě i v náboženského guru, kterého uctívají ostatní přítomní. Tento motiv působí komicky ve srovnání s většinou ostatních sladěných obrazů, ovšem není osamocen (tři poskakující indiáni, variace na lavičce), a tím dokazuje, že je Schläpferova kompozice do detailu promyšlená a vyvážená. Vždyť i základní kombinace černé a bílé na kostýmech, která se prolíná do květinových vzorů, odkazuje k relaci jin - jang. Zároveň ani jeden kostým, od výtvarnice Catherine Voeffreay, není stejný, což posiluje myšlenku lidské individuality. Naproti tomu je v inscenaci přítomna i idea soudržnosti, která je posilována přítomností tanečníků na jevišti před začátkem samotného představení i v čase přestávky.
Choreografie: Martin SchläpferScéna: Thomas Ziegler
Kostýmy: Catherine Voeffray
Light design: Franz-Xaver Schaffer
Tančí soubor: Ballett am Rhein Düsseldorf Duisburg Psáno z představení 9.10. 2011 z Janáčkova divadla Brno.
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Petr K.
> Jenomže je tady druhá strana mince a tou jsou diváci, již, mohu-li se dopustit generalizace, bývají na oblastech spíše…Labutí jezero bez kontroverzí, otázek i inspirace