Baletky – Pro smrt i slávu!

Baletky. Foto: Vojtěch Brtnický.

Během pandemie vznikla na základě knihy inkarnace druhá: metaBALETKY. Performativní interaktivní hybrid live streamu, filmu, videochatu, Q&A byl v rámci ubíjející on-linové kultury zjevením. Pečlivě vystavěná, chytrá, profesionálně technicky odvedená performance měla přes svou digitální podobu a distinkci moderovaného formátu silný emocionální náboj. Nevídaně silný –  metaBaletky – dokázaly přistoupit k divákům sedícím doma před monitory s tématem zranění natolik citlivě a silně, že vzbudily soucit i hněv, a navíc s přispěním textů filozofky Alice Koubové nabídly způsob, jak tyto hluboké rány hojit. Málokdy se ve světě současného umění hodí aristotelovský pojem katarze, ale sem patří.

Hybridní metaBALETKY nastavily vysokou laťku třetí variantě – Baletkám naživo, které vznikly v produkci Spitfire Company. Inscenace je dalším důkazem Miřenčina tvořivého promýšlení a potřeby nového uchopování. Každý tvar, každá verze, vzešlá ze stejného zdroje, totiž akcentuje trochu jiné momenty základního tématu, jímž je v tom nejširším vymezení násilí systému vůči jedinci. Zatímco metaBaletky intenzivně komunikovaly strach, zážitek traumatu a krizi duše, Baletky naživo jsou otevřeným aktivismem a svého druhu kampaní uměním.

Miřenka je v tom velmi přímá a razantní. Hned na začátku, když vstupuje v lesklých dlouhých šatech s mašlí na hlavě uličkou mezi diváky a její entrée doprovázejí dětské hlásky, které vyslovují touhu tančit v baletu, některé ani nedokáží pojmenovat tu obrovskou fascinaci krásou, slávou, ideálem… pronese Miřenka svůj statement o tom, že „tohle“ dělá proto, aby už nikdy nikdo nemohl zneužít dětské sny a tužby, a aby se už nikdy nemohlo opakovat ponižování, zraňování, útoky na důstojnost bezbranných dětí. Kéž by to stačilo, říkám si v duchu.

Miřenka se kdysi vydala na strastiplnou cestu v těsných baletních špičkách proto, aby mohla na scéně krásně umírat. Předvede názorně několik variací srdcervoucích choreografických smrtí, a zároveň vysvětluje, že už samotná povaha romantického nebo klasického baletního repertoáru je v podstatě genderový průser – v každém baletu je hrdinka oběť. Jsou snad typy postav v libretech zdrojem stereotypů v rámci celého světa baletu? To snad ne.

A pak je tu další slabé místo těch, kteří se vydávají na baletní dráhu: touha po pozornosti, potřeba být vidět. Ten opojný pocit je jako droga. Často umělci – herci, zpěváci, instrumentalisté, tanečníci přiznávají závislost na potlesku, na možnosti vystupovat před jinými lidmi (v soukromí to může být zcela plachá bytost).

Aby Miřenka zdůraznila paradox skrytý v této touze, vytahuje radikální kartu a vystupuje ze stínu do světla zcela nahá. Sál Akropolis není žádná O2 aréna, takže je to docela silný vjem. Jeho intenzita a nečekanost je zdrojem napětí a explozí různých pocitů. Nahé tělo nás diváky svou radikalitou a explicitou trochu ohrožuje, a na druhé straně cítíme jeho zranitelnost. Spin strachu a odvahy v jednom momentu. A jestli jsem zmiňovala aktivismus, tak především kvůli této chvíli. Miřenka jde s kůží na trh. Po chvíli začne o svém těle hovořit s despektem, situace křehkého sebevědomí se změní v situaci studu a vyvrcholí pronásledováním po jevišti – prostorem znějí hejty z hodin klasiky: „Nedá se na tebe dívat,“ je hlavní z nich.

Touha po pozornosti je ale zároveň touhou po přijetí, přináležení, a má svou přirozenou psychologickou podstatu. Už dvouleté dítě si všimne, jaké projevy dospělí oceňují, jaké odmítnou a za co následuje trest. Začnou vyvíjet strategie, aby dosáhly pochvaly a přijetí. Pak jsou ochotné nejíst, nespat, zvládat zátěž, která je nad jejich síly. Jen aby si jich dospělá autorita všimla a ocenila je. Ve fázi studia jsou to profesoři, o jejichž vlídnou pozornost studentky a studenti stojí. Několik scén a filmových vstupů ukazuje, jak to s tou pozorností podle Miřenčiny zkušenosti na konzervatoři chodilo.

V jevištní verzi využívá autorka řadu scénických, respektive scénografických prostředků. Například velké „projekční“ zrcadlo, které snímá odraz protagonistky a posléze přes něj promítá a animuje shluky červů. Tím je ilustrován song na téma „jsme jenom tělo“. Ostatně tělo a tělesnost je jedním z hlavních motivů inscenace a přiznávám, že jsem například špatně nesla, když protagonistka odřezávala pilkou „špeky“ z polystyrénového tělesného korpusu, který měla v jedné scéně na sobě zavěšený. Ze scénografie zmíním ještě nízký bazén, v němž se odehrává telefonát s matkou, kterou je třeba ujistit, že je všechno v pořádku – i když evidentně není. A nesmím zapomenout na mix pult obsluhovaný DJ Mary, jejíž přítomnost reprezentuje noční život, který urychlil, a jistě i zdeformoval, onu rychlou dospělost, o níž jsem se zmínila v úvodu.

Miřenka je královnou jeviště a na účinku a bohatosti struktury si dává záležet. Už v předchozí performanci Miss Amerika začala výrazně využívat hlas a zpěv, v Baletkách v tom pokračuje a kus má žánrově trochu nakročeno k muzikálu. Miřenka podala obrovský výkon, a tak se mi špatně přiznává, že mě jevištní Baletky moc nebavily, jakkoli chápu a sdílím všechny autorské intence. Po silném začátku už se neodehrálo nic, co by mě naplnilo a po aristotelsku „očistilo od (takových) citů“ (nepočítám-li pilku a polystyrén). Katarzní účinek tentokrát mířil spíš k ní samotné a týmu, kterým se obklopila. My diváci jsme zúčastněně přihlíželi. 

PS.: Někdy jsou podstatné i časové okolnosti a aktuální kontexty. My, diváci sedící na premiéře, jsme ještě nevěděli, že reprízu následující den 24. 2. bude publikum sledovat v úplně jiné situaci – ve světě proměněném Putinovou agresí. Baletky k pochopení toho, co se odehrává, přiložily lupu – malá násilí generují obrovské katastrofy. 

Psáno z premiéry 24. února 2022, palác Akropolis.

Baletky
Koncept, performance: Miřenka Čechová
Hudba: Martin Tvrdý
Živá hudba: Mary C
Dramaturgie: Martina Kinská
Video: Tereza Vejvodová
Animace: Linda Arbanová
Kostýmy a objekty: Eva Matoušová
Scénografie a výprava: Eva Matoušová, Petr Boháč, Honza Tomšů
Režijní a herecká spolupráce: Tereza Dočkalová, Janka Ryšánek Schmiedtová
Light design: Filip Horn
Premiéra: 24. 2. 2022