Autenticita snímku Dancing Pina dojímá. Společně s tanečníky prožíváte tvůrčí proces

Das Filmfest, Dancing Pina.

Díky Nadaci Piny Bausch mladá generace tanečníků znovu objevuje její choreografie a taneční postupy. Film scénáristy a režiséra Floriana Heinzena-Zioba, jehož díla byla uvedena na řadě filmových festivalů, se věnuje projektu nastudování původních choreografií Piny Bausch pod vedením jejích bývalých tanečníků. Pompézní Semperoper v německých Drážďanech uvedla Gluckovu Ifigenii v Tauridě (premiéra 1974), která byla považována za první taneční operu, a zcela odlišná École des Sables v rybářské vesnici poblíž Dakaru v Senegalu se rozhodla pro rekonstrukci Stravinského Svěcení jara s jeho rituální tělesností.

O Pině Bausch bylo již dříve natočeno několik dokumentů jako např. One Day Pina Asked (1983), On Tour with Pina Bausch (1983) nebo Dancing Dreams (2010). Snad nejznámější je její portrét Pina z roku 2011, který měl být původně společným dílem umělkyně a režiséra Wima Wenderse. Pojilo je přátelství, stejná generační zkušenost a vzájemný respekt k tvorbě druhého. Film dlouho odkládali, neboť Wenders hledal způsob, jak její tvorbu uchopit. Nápad natočit film v technologii 3D přišel bohužel pozdě, po několika úvodních záběrech Pina Bausch v roce 2009 zemřela, takže film nakonec vznikl bez její osobní přítomnosti.

Dva roky starý snímek Dancing Pina má tradiční strukturu, v níž se míchají přípravy nastudování obou choreografií s rozhovory s tanečníky a atmosférou panující od počátků až do finálního uvedení. Na prvním záběru vidíme ženu ležící na podlaze baletního studia, která pouze pažemi reaguje na hudbu a citlivě prozkoumává zem pod sebou. Pozoruje ji Malou Airaudo, která tančila roli Ifigenie v původním obsazení v roce 1974, a dává mladé Sangeun Lee z Jižní Koreje neocenitelné fyzické i verbální připomínky. Aby pohyb byl dokonale procítěný a pochopený, využívá přesných přirovnání: „Modlíš se. Cítíš se jako v pelíšku. Musíš při tanci zpívat. Jsi krásná…“

Během detailní práce se repetitorka s tanečnicí sbližuje i lidsky. Dozvídá se o jejích frustracích ohledně výšky a nemožnosti uplatnění v klasickém baletním souboru. Divák se detailně seznamuje s procesem tvorby od prvních krůčků sólistů i sboru přes kostýmovou zkoušku až po generálku a přímý okamžik před premiérou, kdy se obě ženy obejmou a Airaudo se slzami v očích říká Lee, že by s ní chtěla zůstat na jevišti.

Jednotlivé krátké úseky z baletního sálu a divadla se poté střídají se záběry provizorně postaveného zkušebního prostoru s baletizolem a plachtou připomínající stan, na břehu oceánu v Senegalu. Zde se sešli tanečníci street dance, tradičních i současných afrických tanců, aby nastudovali slavný rituál. Syrová verze Svěcení jara, v níž muži vybírají ženu, která se musí doslova utancovat k smrti, je jim obsahově blízká, ale formou pohybu přece jen vzdálená. Tady detailně vidíme, jak je nastudování extrémně náročné a vyčerpávající. Vyžaduje od tanečníků, aby znovu objevili Pininy choreografie, které nelze pouze zkopírovat, ale je třeba je znovu prožít celým tělem a ponořit se do jejich příběhu.

Z rozhovorů s tanečníky vyplývají pochybnosti, zda budou schopni provést konkrétní choreografickou strukturu kvůli nedostatku klasického tréninku skupiny. Jorge Puerta Armenta, bývalý člen Tanztheater Wuppertal, je ujišťuje, že ne všichni původní tanečníci pocházeli z klasického prostředí. A navíc by měli pojmout materiál po svém. Není třeba být totožný. „Tady je dokonalé být nedokonalý,“ dodává. Mnoho se také dozvídáme o postavení tanečnic v Africe, ke kterým se společnost chová jako k prostitutkám, a od ženy očekává sňatek a mateřství, což vede ke konci kariéry.

V divadle i na břehu oceánu roste napětí, finální uvedení se blíží. Emotivní výzvy reálného života, kterým tanečníci čelili, jsou integrovány do procesu zkoušení. Po hlavní „projížděčce“ v Senegalu se tvůrci i interpreti dozvídají, že představení v Dakaru i jinde po světě byla zrušena kvůli covidu. Zavládne obrovský smutek. Z výrazů tanečníků čteme zoufalství a prázdnotu. Nakonec se však rozhodnou si Svěcení jara zatančit navzdory všemu, pouze na uhrabaném písku s několika reproduktory a oceánem za zády. A že jde skutečně o dokument, dokládá i náhodně pobíhající pes v závěru produkce.

Obě části projektu, i když geograficky vzdálené, spojuje lidskost, počáteční nedokonalost interpretů, kteří si prošli dlouhou cestu. Během tvůrčího procesu se opravdu vylepšovali, neustále na sobě pracovali a dosáhli toho, co Pina vždy chtěla. Nejde tu o dokonalost těl, ale o prožitek v tanci, o nutnost toho, aby každý pohyb byl opravdový. Odcházíte z kina až dojatí a ujištění o univerzální síle tanečního umění a přístupu k otázkám choreografického přenosu, který podtrhuje lidské kvality. Vznikl podmanivý film o zářivém odkazu jedné z nejvlivnějších osobností mezinárodního tance. Pina určitě někde z dálky dohlížela a byla spokojená.

Psáno z projekce 27. října 2024, Kino Art, Brno.

Dancing Pina
Scénář, střih, režie: Florian Heinzen-Ziob
Produkce: Fontane Film
Producenti: Florian Heinzen-Ziob a Georg Heinzen
Složení obrazu: Enno Endlicher
Redakce: Christina Irrgang
Zvukový technik: Armin Badde
Zvuk: Tim Elzer
Choreografie: Pina Bausch
Hudba: Igor Stravinskij, Christoph Willibald Gluck
Účinkují: Malou Airaudo, Clémentine Deluy, Josephine Ann Endicott, Jorge Puerta Armenta, Gloria U. Biachi, Luciene Cabral, Franne Christie Dossou, Tom Jules Samie, Sangeun Lee, Courtney Richardson, Julian Amir Lacey
Premiéra: 13. 9. 2022, kino Wuppertal