Aréna festival – Nostalgie divadelních nomádů

Les Dodos. Zdroj: Festival Aréna.

Autor Hana Strejčková

Festival nového cirkusu, divadla, hudby a vizuální tvorby založili bratři Petr a Matěj Formanovi v roce 2017. Tehdejší první ročník situovali na břeh Vltavy a nezapomenutelnou událostí se stala česká premiéra projektu Forman Brothers‘ Wild West Show DEADTOWN. Letos se v tomtéž „salónu“ představil projekt vsazený do scénografie evokující dřevěnou chatu, a taktéž prodchnutý Divokým západem. Intimní představení Searching for John tvůrce Stefana Kinsmana a společnosti La Frontera stíralo hranice reality a fantazie. Nezdálo se být ani důležité, v jakém čase se příběh odehrává a kdo je hrdinou komunikujícím se živly a objekty, otevírajícím minulost či knihu dobrodružné smyšlenky. 

Mysteriózní a vizuálně působivé sólo se odehrávalo v na pohled realistické chatrči, v níž performer, na jednu stranu cirkusák a na druhou herec Stanislavského, nastolil odlišný čas od civilního, a to precizně minimalistickou manipulací s objekty a interakcí se světelnými body či zdroji. Již jeho úvodní sekvence naznačila, že namísto cirkusového vzruchu půjde o jiná neméně fascinující překvapení, například o odhalování charakterů osob díky odlupování kostýmních vrstev, jako když se had svléká z kůže. Ve všech představovaných jednotlivostech (jako např. manipulace s obručí cyr wheel) se projevovala artistická dovednost, aniž by sama sebe při jakémkoli fyzickém projevu dávala na odiv. 

Veškeré cirkusové řemeslo bylo performerem přetaveno v určitou zručnost pro manipulace na principu divadla objektů. Cíl odhalit identitu Johna Henryho jej uváděl do nepředvídatelných situací, v nichž se mísila temnota a záhady divočiny. Tajemný svět se vyjevoval jako jedna nekonečná zkouška odolnosti. Nepředvídatelné a do detailů cizelované umělecké dílo jako by bylo hereckou laboratoří či až živou galerijní expozicí, v níž okamžik vyprchával atypickou rychlostí, aby se v každém zpomalení a chvílemi i aktivní nehybnosti obraz zhustil. Představení Searching for John nevtíravě provokovalo pozornost a budovalo napětí, jako když postupujete do strmého kopce po štěrkové cestě na táhnoucím se okraji srázu. V určitou chvíli se pak metaforicky vše zastavilo, ztichlo a obrovský balvan iracionality zůstal zaklesnut mezi skalami, a nezbývalo než zanechat tíhu bažící po rozuzlení padat do propasti a odcházet s pocitem rozečteného western románu.

    

Motocyklová stěna smrti

Letošní prostor bývalého fotbalového hřiště zaplnila šapitó především francouzské provenience, mezi nimi se pak již podruhé vyjímala Le Mur de la Mort, pověstná Stěna smrti, jedna ze tří dosud funkčních na světě. Obecně nadužívané slovo unikátní je zde naprosto pádné, neboť představení Smrtící šťáva (v orig. Mortel Jus de Mortel) vsazené do „kotle“, specificky sestaveného dřevěného ohromného sudu, jehož stěny drží vůči zemi pravý úhel, je směsí adrenalinu, benzínového odéru a čehosi až závratného. 

Dnes je to historická památka či závan romantizující minulosti z první poloviny 20. století, avšak kdysi atraktivní tahoun pozornosti mezi pouťovými atrakcemi. Jde o podívanou, v níž divák prožívá nefalšované napětí, když vidí uhánět motorku s jezdcem popírajícím zákon zemské přitažlivosti. Za burácení motorů se jeden, posléze dva i tři jezdci vydávali na „okruh“, aby předvedli, že dokážou nejen kroužit a lemovat okraje v bezprostřední blízkosti diváků uskakujících na ochozu od bezpečnostních lanek, ale také jezdit poslepu nebo bez držení řídítek, bokem i vestoje, za ruce s druhým… Kontakt gumy pneumatik a dřeva při vysoké rychlosti rozechvíval celou konstrukci a prožitek tak prostupoval těly všech přítomných. Gradaci podporovali jednak verbálně komunikující průvodci, principál dokonce šviháním biče a píšťalkou, především pak ale atmosféru spolu s výfuky z motorek zhušťoval hudební doprovod s dominancí bicích. 

Kytarové kaskády a eskapády večírků

Ve vlastním šapitó se v Praze poprvé představil francouzský Le P’tit Cirk. Pro seznámení s tuzemským publikem, usazeným na hledišti vybudovaném z úzkých prken rozložených ve stupních kolem dokola manéže, byl zvolen již prověřený titul Les Dodos. Nezklamal snad žádná očekávání. Vnesl radost a hru, chytrý humor a kvalitní akrobacii, živou hudbu i klaunerii, propracované a dobře načasované vypointování situací, aniž by však bylo ubráno na spontaneitě. Záliba ve strunných nástrojích byla patrna z veškerého dění. Objektová jednota nabízela nepředvídatelnou hojnost akcí, jako například úvodní synchronizované balancování na těle čili korpusu hudebního nástroje, přesněji u jeho paty s přidržováním se krku nebo hlavy kytary. 

Ozývalo se mírné praskání, obzvlášť došlo-li ke znásobení počtu osob zatěžujících kytaru. Ty však sloužily nejen jako příležitost k vyrovnávání nerovnováhy či jiným cirkusovým trikům, ale také plnily svůj původní účel a rozeznívaly se v rukách múzicky všestranných akrobatů. Synergie hudební erudice a artistické vyzrálosti katapultovala Les Dodos od samého počátku k jednoznačnému obdivu. Excelovali v hand to hand i ve vzdušné akrobacii, zlehka naskakovali do dvojiček i trojiček, metali salta a přemety a také zcela přirozeně „hráli“, udrželi herecký výraz i klaunskou nadsázku. 

Svá těla propůjčovali společnému záměru a plánovitě riskovali ve jménu soudržnosti, především pak na konstrukci pro vzdušnou akrobacii. Nebáli se dokonce ani intimní blízkosti či cudného poloobnažení. Udivovali ve všech rovinách, samozřejmě i počtem kytar a množstvím možností jejich využití, ať s nimi porcovali prostor nebo je stavěli na sebe jako pyramidu a mnoho dalšího, stejně jako byli fascinující souhrou a uměním výstavby gagu. Soubor Le P’tit Cirk uchvátil nejen svou cirkusovou podstatou, ale zejména také oslnil jako vitální kapela složená z multiinstrumentalistů.     

Jako jedna velká party pak doslova působilo představení La Soirée francouzského souboru My!Laika, inspirované filmem Tančírna z 80. let režiséra Ettore Scoly. Sled čísel provázaných prostředím baru se odehrával v potemnělé až dekadentní atmosféře, v níž každý z hostů dostal příležitost vyniknout. Z prezentovaných disciplín se ve spleti skečů akcentujících sympatie i touhu zaujmout vyjímalo číslo na vertikálním laně, žonglování s kužely či hand to hand akrobacie s propojením kontorsionistiky. Zásadním strůjcem večírkové (ne)pohody pak byla živá kapela, rozeznívající nejen konvenční hudební nástroje, ale také objekty jako například řetěz či kastroly.     

Festival Aréna prodchl prostor, z jedné strany rámovaný vozovkou a z druhé Vltavou, směsí nadnárodně příjemné zábavy a umění. Program postavený zejména na zahraničních hostech doplňovala domácí uskupení My kluci, co spolu chodíme nebo samotné Divadlo bratří Formanů a dále kapely. Areál po celý týden nabízel nostalgii s vůní benzínu a nefalšovanou cirkusovou romantiku, tu a tam skrápěnou deštěm i zdobenou duhou. 

Psáno z festivalu Aréna, který se konal v Praze v centru ERPET ve dnech 24. 5. – 1. 6. 2024. 

Searching for John

John Henry: Stefan Kinsman

Zvuk: Chloé Levoy

Světla: Gautier Devoucoux

Kostýmy: Kim Marro

Konstrukce a scénografie: Jean Marc Billon, Janu Nuutinen (Circo Aereo)

Hudebníci: Manu Deligne a Alejo Bianchi

Technický manažer: Nicolas Flacard

Les Dodos

Kolektiv autorů: Alice Barraud, Pablo Escobar, Basile Forest, Louison Lelarge, Charly Sanchez

Spolupráce: Sky de Sela, Christophe Lelarge, Danielle Le Pierres

Manažer stanu / světla: Maël Velly

Technici: Marco Le Bars, Christophe Lelarge, Alex Olléac

Scénografie, konstrukce: Guillaume Roudot

Světelný design: Dominique Maréchal

Spolupráce na kostýmu: Anouk Cazin

Zvukový design: Philippe Ollivier

Produkce: Marie Münch

La Soirée

Orchestr: Philine Dahlmann, Sandro Angius, Giacomo Martini

Vystupující: Caterina Fort, Edoardo Demontis, Johnatan Frau, Eliel Dias Soarez, Dominique Joannon, Cecilia Campos, Salvatore Frasca, Samanta Fois

Technik: Manue Guilbert