Aného aneb hledání kořenů

Současný tanec je o hledání. Jiří Bartovanec momentálně hledá svou identitu. Oproti prvotině When my mind is rocking I know It´s 7 uvedené v divadle Duncan Cetre na jaře roku 2008, přesahuje v choreografii Aného vlastní osobnost a vydává se na cestu za poznáním svých kořenů – svých předků. Jako by znalost vlastní minulosti byla jediným klidným bodem - kotvou v rozbouřených vodách dnešní hektické doby.

Divák jeho cestu sleduje prostřednictvím hodinového dokumentu „Africké kořeny-české tančení“ z dílny režisérů Pavly Frýdlové a Nenad Djapić. Zde se seznamuje nejen s taneční kariérou Jiřího, a to od počátečních tanečků na hity DJ Boba až po působení v proslulé Sasha Waltz Company, ale i s jeho rodinou, ve které lze vystopovat černošské předky. Příběh se od „tanečních střevíců“ stáčí do pátrání po zmizelém dědečkovi a nabírá smutného konce, kdy před plánovaným setkáním celého klanu dědeček záhadně umírá.

Choreografie Aného je vlastně jakýmsi vyrovnáním s jeho úmrtím. Na scéně nacházíme interpreta Bartovance pod haldou různobarevných hadrů. Jak víme z dokumentu, jedná se o kusy oblečení, které patří jeho nejbližší rodině. Našity na mohutné černé konstrukci, kterou má Jiří připevněnou v pasu, tvoří monstrózní sukni. Ta není pouhým kostýmem, je symbolickým ztvárněním genetického odkazu našich předků, je i rekvizitou. Tanečník zpočátku představuje svou matku. Pohybuje se po jevišti neuvěřitelně žensky – něžně a zároveň vyzývavě, ať už se jedná čistě o chůzi či pohyby imitující umírající labuť v kombinaci s orientálními prvky paží. Dokáže se rozdvojit. V roli matky promlouvá sám k sobě, sukně v tu chvíli slouží jako zavinovačka, jež skrývá čerstvě narozeného Jiřího.

Sukni následně vymění za pomyslné boxerské rukavice. Roli matky za roli dědečka, který pracoval v Mannheimu jako tréninkový soupeř boxerů americké armády. Utrpení, které prožíval, zhmotňuje čepice polepená střepy ze zrcadla. Dostává se metaforicky do zápasu sám se svým druhým mnohem větším já, jež na něj útočí z projekčního plátna. Svůj souboj nevyhrává. Padá na zem, umírá.

Jiří Bartovanec je vynikající tanečník, o tom není pochyb. Jeho choreografický rukopis je osobitý. Nezapomenutelné jsou momenty, kdy dostává části svého těla do možných i nemožných úhlů, vnímání práce svalů zesiluje obnažená horní část těla. Vydařené jsou i kostýmy a jejich scénické využití. Jediné, v čem choreografie Aného pokulhává, je stránka režijní. Některé akce se zbytečně vlečou. Divák odchází z divadla s dojmem, že i když představení trvalo poměrně dlouho, příliš se toho v něm nestalo.

Recenze je psána z představení ze dne 2. listopadu 2010, divadlo Ponec.

Foto: Sebastian Bolesch