Aneckxander – Zranitelná a podmanivá nahota

Aneckxander (A. Vantournhout).

Autor Barbora Truksová

Jen málokdy působí nahota na jevišti tak přirozeným a neúčelovým dojmem. Totální zobrazení fyzické stránky zde nebylo lacinou snahou šokovat, jak tomu u postmoderního divadla často bývá, nešlo ani o expresivní vyjádření sexuality, ale nahota se stala znakem naprosté zranitelnosti.

Vantournhout s dohola oholenými vlasy, nezvykle dlouhým krkem (ke kterému odkazuje i název představení) a až naivně dětským výrazem působil jako bezbranné mládě. Nahota byla čistotou, kterou by každý kousek oděvu narušil. Těžké boty na vysoké platformě, boxerské rukavice či okruží ztěžovaly Alexanderovi pohyb.

Perfektně vyrýsované tělo se stalo hlavním nástrojem umělce. Jak daleko je možné vytáhnout vlastní krk? A jak jazyk? Lze si ho vytrhnout? Dokáže schoulený člověk balancovat jen na špičkách jedné nohy? A jak zapadne brada do klíční jamky? Lze z těla udělat balíček? Performance obsahovala plno podobných motivů. Vantournhout však při svém průzkumu nenacházel pouze možnosti, ale také překážky – ty byly patrné hlavně při zapojení hudby či výše zmíněných bot nebo rukavic. Akrobatický tanec, který Alexander předváděl, ho stál s dalším a dalším závažím na těle stále více úsilí. Přesto nezlomně vytrvával, jen déle trvalo, než vyčerpán dokázal vstát a dále pokračovat. Rukavice ztěžovaly nejen pohyb, ale i manipulaci s elektrickými klávesami, na které nahrál jednoduchou melodii a neúspěšně se ji snažil opakovaně spustit.

Tyto nezdary a strasti otevíraly možnost komunikace s diváky. Plachým, místy až přihlouplým úsměvem, vykuleným zíráním do publika. Počáteční nejistota z celkové obnaženosti se hravě smazávala (byť v prvních minutách se někteří diváci hihňali) a nahota nebyla něčím, nad čím by se někdo zamýšlel. Snad jen v okamžicích, kdy performerovo tělo zdánlivě bezvládně padalo k zemi na ty nejcitlivější partie.

Artista dokázal umně kombinovat prvky smutně dojemné s humornými a plynulým střídáním těchto poloh si podmaňoval publikum, které vyzýval ke komunikaci – nejen pohledem, ale například i rozpažením a nabídkou objetí. Nejprve nenápadně, poté s výraznou deformací v horní části těla, čímž se křehký moment stal groteskním.

Závěrečná sekvence hry s rovnováhou a gravitací, kdy tělo v těžkých botách balancuje stále nad zemí, na kterou ale není schopno spadnout, ukázala bezmocnost člověka ovládnout prostor kolem sebe. Velká část diváků nedokázala sál opustit a neopouštěl ho ani Vantournhout. Dominantní síla se přelévala a bylo těžké určit, kdo byl čí rukojmí. Alexander Vantournhout si vás dokázal podmanit – nikoli nahotou, ale naopak jejím překonáním.  

Psáno z představení 17. února 2017 v rámci festivalu Cirkopolis, divadlo Ponec.

Aneckxander
Námět: Alexander Vantournhout a Bauke Lievens
Dramaturgie: Bauke Lievens
Dramaturgická spolupráce: Dries Douibi a Gerald Kurdian
Hudba: Arvo Pärt
Light design: Tim Oelbrandt a Rinus Samyn
Kostýmy: Nefeli Myrtidi a Anne Vereecke
Konzultace: Geert Belpaeme, Anneleen Keppens, Lore Missine, Lili M. Rampre a Methinee Wongtrakoon