Alenka tančila v přímém přenosu z Covent Garden

Foto: Johan Persson.

Britové mají rádi tradici (zejména tu vlastní) a s ní si tříbí smysl pro trvalé hodnoty. Alenka v říši divů, nový balet s partiturou Jobyho Talbota (*1971) a v choreografii Christophera Wheeldona (*1973) je příkladem toho, že dokážou tvořit nová díla, která na tradici v něčem navazují, ale zároveň ji dále rozvíjejí způsobem, který není o nic méně hodnotný než ona díla, již uznaná jako „tradiční“. Společné dílo těchto dvou představitelů střední generace (čtyřicátníků) stojí na libretu jejich o generaci staršího kolegy – britského uznávaného dramatika Nicholase Wrighta (*1940), člena Královského národního divadla, který pro divadlo mimo jiné adaptoval i povídku Josefa Škvoreckého (Omluvte slečnu Peškovou, 1993) a přepsal do nového tvaru hru o Václavu Nižinském Terence Rattigana (Rattigan’s Nijinsky, 2011). Tým doplnil scénograf Bob Crowley (*1952), divadelní „mág“, laureát šesti cen Tony Award za scénografii her, oper i muzikálů, proslavených na Broadwayi. Wright s Crowleyem pomohli svými nápady najít nejen divadelní řešení mnohých složitých situací Carrollova vyprávění, ale také poetiku představení, najít pro ni klíč, kterým je motiv „přechodu“, a to nejenom z reality do světa fantazie, ale i jako záležitost růstu a dospívání: geniálně je tak použit tunel, plný izolovaných písmen, kterým se propadáte do jiné skutečnosti. Myslím, že si možná vzpomenete na sny, ve kterých jste padali a padali hlubokým a bezedným tunelem…

Vzniklo dílo, které dobře zhodnocuje úsilí a zkušenosti do něj vložené a navíc má kromě anglické tradice také silný akcent současnosti, jelikož jeho námět skvěle konvenuje s dnes tak populárním žánrem „fantasy“, je plné vizuálních efektů a pregnantních rytmů, které dodává orchestr se silnou složkou bicích nástrojů (15 různých perkusí, jež ovládá pět hráčů!). A zároveň pokračuje v budování anglické národní baletní tradice, včetně dobře zvládnuté režie a tanečního herectví interpretů.

V přímém přenosu jsme viděli v hlavní a velmi náročné roli děvčátka Alenky Sarah Lambovou, která byla půvabná a bezprostřední, v dvojroli jejího kamaráda Jacka a později v „říši divů“ Srdcového kluka Federica Bonelliho, a dále neplánovaně Alexandra Campbella, který musel zaskočit za zraněného Ricarda Cerveru v dvojroli Lewise Carrolla/Bílého králíčka. Zaslouženou pozornost na sebe strhávala zkušená Zenaida Yanowsky jako dominantní Srdcová královna; dokázala ze své role udělat skvělou karikaturu, byť měla možnost se v prvních dvou jednáních projevovat kvůli svému kostýmu (krinolíně ve tvaru srdce) jen od pasu nahoru. Řada tanečníků měla spíše herecké než taneční úkoly, ale zhostila se jich výborně – například Christopher Saunders v dvojroli Alenčina otce a Srdcového krále. Taneční výkony a souhra všech jevištních akcí působily skvělým dojmem. 

Tato inscenace prošla před recenzovaným přímým přenosem určitým vývojem. Skladatel Joby Talbot totiž vytvořil partituru pro skutečně celovečerní dílo (zhruba 115 minut) a zpočátku byl balet rozdělen do dvou jednání s tím, že první trvalo přes hodinu. Vedení Královského baletu, které umí naslouchat názorům svých diváků, si pak uvědomilo, že zejména pro děti, jimž je dílo především určeno (byť jde skutečně o „rodinné“ představení a dospělí se při něm rozhodně nenudí), je toto příliš dlouhá souvislá plocha. Christopher Wheeldon podrobil balet následně revizi, rozdělil ho do tří jednání s dvěma přestávkami a spolu se skladatelem Talbotem pak přidal ještě duet Alenky a Srdcového kluka do posledního jednání, aby posílil téma jejich vzájemné náklonnosti, která porazí zlý a nepřející dvůr Srdcové královny. Byla to dobrá volba, jelikož tento duet patří nyní k choreograficky nejcennějším částem baletu.

Wheeldon, bývalý skvělý tanečník (v roce 1991 získal mj. Zlatou medaili na soutěži v Lausanne), je doma zejména v neoklasickém stylu, ale obohacuje svou Alenku i parádním stepařským číslem (viděli jsme živelného a zároveň virtuózního Stevena McRae) a koná i choreografický exkurz do dalších pohybových estetik – zejména v čísle s velkou Housenkou jako metaforou orientalismu, tvořenou exotickým tanečníkem v turbanu (plastický a charismatický Eric Underwood) a skupinou tanečnic pod blyštící se pokrývkou. Přestože toto číslo je krátké, dokazuje, jak skvělá může být spolupráce inscenátorů. Ostatně – to je právě velký klad tohoto baletu, neboť oživuje harmonii tvůrčího divadelního myšlení, jak ji světu představil svého času soubor Sergeje Ďagileva. V mnohých scénách se zdá Wheeldonova choreografická práce spíše jakoby „služební“, nenápadná, prorostlá s jevištní akcí tak, že máte pocit, že ztrácí svou samostatnost a podřizuje se režii. Jenže – v tom se právě ukazuje Wheeldonova zdatnost jako inscenátora, právě v tom, že drží na uzdě samoúčelnou taneční exhibici! Wheeldon také umí rozehrát jednotlivé skupiny tanečníků v polyrytmii různých akcí, které tvoří divadelní celek.

Představením provázela bývalá primabalerína Královského baletu Darcey Bussellová, což je dalším příkladem, jak se buduje tradice. Neměla snadný úkol, neboť přímý přenos je přímý přenos a tréma se pochopitelně dostaví i u zkušených moderátorů. Tak se stalo, že projevila přílišnou horlivost kupříkladu ve vysvětlování Wheeldonova záměru vytvořit v posledním jednání tanec Srdcové královny a karetních kavalírů jako parodickou reminiscenci na adagio ze Spící krasavice, až ten jeho roztomilý a bravurně zatančený „fór“ zcela prozradila, a tím diváky dost ošidila o jeho kouzlo. Stejně tak nebylo od ní prozíravé v jednom vstupu upozorňovat na finanční a řemeslnou náročnost výroby modrých špičkových střevíčků, pracně pošitých kamínky, a vysílat apel pro sponzory, kteří by měli na „špičky“ přispět, když se v nich následně tanečnice ve výše popsané orientální „housenkové“ scéně jen mihly… Diváci – a mezi nimi i hledaní sponzoři – jsou totiž velmi všímaví a často ultrakritičtí, což se po přenosu hned objevilo na „tweetu“. Proč by měli dávat peníze na něco, co je na jevišti vidět jen chvilku a z dálky skoro vůbec ne? Inu, nejen tančení a choreografování, ale ani moderování není lehký chlebíček…

Co napsat závěrem? Kdo Alenku v říši divů neviděl, může litovat. Je to zajímavý divadelní počin, který dokazuje, že není třeba tradici zahazovat, je možné na ni navázat, a přesto vytvořit něco nového a poutavého. Na druhé straně, když jsme u té tradice a špičkových střevíců – v případě samotné Alenky by nemuselo být na škodu nechat ji tančit bez nich…

Psáno z přenosu 16. prosince 2014, Bio Oko.

Alenka v říši divů (přímý přenos)
Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Joby Talbot
Scénografie: Bob Crowley
Libreto: Nicholas Wright
Světelný design: Natasha Katz
Dirigent: Barry Wordsworth